Zvláštní, že asociace s touhle lidovou písničkou rodilého náchoďáka asi moc nenapadá. On ten vršek totiž ani až tak kulatý nevypadá, od dob kněze a dobrodince celého kraje P. Josefa Regnera Havlovického, který ho dal celý osázet šeříkovými keři, tedy někdy od poloviny 19. století, se kulatost ztrácí pod bujnými zelenými vlnami od jara do podzimu, v máji pak krásně lilavě fialovými, které navíc opojně voní. Oblíbené místo procházek všech, mladých zejména, ale i těch dříve narozených, kdo ještě zvládnou se tam vyškrábat po dvou stovkách příkrých schodů z náměstí nebo s o něco menší námahou vyjít po točité zámecké cestě, či z druhé strany dlouhou alejí stoletých lip. Za pár týdnů, v polovině srpna, bude zámecká pouť a ta předznamenává konec léta. Dodnes cítím malinovou vůni cukrové vaty a vidím množství vos, kterým chutnala stejně jako mně, sedmileté holce, samá ruka samá noha. „Je hodně vos, bude suchý podzim,“ slyším povídat tatínka, tu naši neochvějnou jistotu, že všechno bude tak, jak je to pro nás nejlíp, že „bude, jak Bůh dá“. Jezdívám tam teď už jen tak dvakrát – třikrát do roka, na rodičovský hrob a na návštěvu k mé sestře, která, o celých patnáct let starší než já, byla někdy tak trochu i jako moje maminka, ostatně stejně mírná a plná lásky, jako ona. Za celý život jsme si nikdy neřekly ani jedno křivé slovo. Já byla v rodině poslední z dětí, benjamínek, jediná podobná tatínkovi podobou i povahou, našim bylo skoro čtyřicet, rozmazlená jsem ale nikdy nebyla. Tenkrát byla jiná, skromnější doba, hodně věcí jsme si museli zasloužit a vydobýt sami a když jsme se jako slečny, kterým se začala „zapalovat lýtka“ chtěly pěkně obléct, tak jsme si na to šly prostě v létě vydělat na brigádu a za měsíční výdělek při prodeji zmrzliny na Jiráskově turistické chatě jsem si koupila zimní kabát, lodičky a ještě hezké vlněné šaty.
Nebylo mi ani šest, když jsem šla do školy, až potom, v listopadu a pamatuji se, že jsem zpočátku měla problém s úhledným písmem. Tenkrát ještě psát krasopisně bylo považováno za žádoucí normu. Moje trpělivá paní učitelka si se mnou dala velkou práci a tak i dnes píšu navzdory své doktorské profesi docela hezky a navíc jsem dlouhá léta sloužila jako příklad pro všechny škrabopisové mistry místní školy, že to jde, když se chce. S pozdějšími problémy s rýsováním zas pomohl tatínek, já byla zpočátku dost velký matla, ale později to šlo líp. Výtvarné nadání jsem neměla nikdy.
Ty krásné dva měsíce letních prázdnin! V červencových horkách kolem svátku sv. Anny bylo jediným místem, kde se dalo vydržet, místní koupaliště nebo ještě líp dva rybníky, Brodský, zvaný Broďák a druhý, který, ač docela čistý, nesl název Špinka. Takže jsme pořád byli buď ve vodě nebo na jízdním kole, pěšky by to bylo daleko. Těch borůvek, co u nás rostlo v lesích nad Náchodem, už směrem k podhůří Orlických hor! A česalo se ručně, borůvka po borůvce, žádný hřeben. Jak jsme dokázali načesat i osm litrů za den, to by dnešní generace dětí asi nepochopila, šly by si koupit malou krabičku do supermarketu. Co se nespotřebovalo doma na bublaninu, na koláče, na ovocné knedlíky, to se prodalo, šest korun československých za litr! A trochu se taky nasušilo, spolehlivý lék na střevní problémy, provázené rychlejším během na ono místo. A když se dalo do deště, a to pršelo třeba dva týdny v kuse, aniž by byly záplavy, leželi jsme celé dny v knihách, verneovky, to bylo moje, znala jsem je všechny nazpaměť – Dva roky prázdnin, Tajuplný ostrov, Děti kapitána Granta – to byli ti praví hrdinové a dobro zvítězilo. Později samosebou už vážnější literatura, desítky autorů, ke kerým se mohu vracet po celý život a vždy budou mou krevní skupinou. Profesor českého jazyka a literatury na gymnáziu nás vedl cestou správného poznávání i navzdory režimu, který tomu zrovna nepřál. Doplněno hodnotovou výchovou v rodině nám to dalo dobrý základ do života. Když nás v roce 2015 naše Gymnázium Aloise Jiráska pozvalo na slavnost Zlaté maturity, poděkovala jsem současnému řediteli ústavu, že nám jeho předchůdci dali tenkrát tak kvalitní vzdělání a naučili nás kriticky myslet, naučili nás umění analýzy a opětovné syntézy. Na průčelí gymnázia, jenž bylo před několika lety krásně renovováno, je dodnes nápis, který tam dali jeho zakladatelé v roce 1901: Květ citu, světlo rozumu, ó, školo pěstuj a zasaď kořen povah rozhodných. A v druhém rohu: U brány zemské bdělou stráží buď českého ducha.
U nás doma hodně četli všichni, zejména maminka a pak jsme si o tom někdy večer povídali, hezké bylo i čtení na pokračování v rozhlase po celá léta mého dětství. A taky se u nás pořád zpívalo a hrálo se ochotnické divadlo. Jedna z místních restaurací, které se neřeklo jinak než Vatikán, přestože se jmenovala Hostinec u Jiřího z Poděbrad, měla divadelní pódium a šatny pro herce i jakés – takés technické zázemí. Tam sídlila jedna z místních ochotnických scén už od dob první republiky, byli to lidé okolo Československé strany lidové, která tam měla také své sídlo (od toho přezdívka Vatikán), tatínek byl u nich amatérským režisérem. Na téhle scéně jsem začínala jako dítě v roli statisty v necelých pěti letech a tak se na mne divadlo nalepilo, že po celá školní léta, kdykoliv se hrálo nějaké školní divadelní představení, vždycky jsem byla jeho součástí. V době krátkého politického uvolnění v šedesátých letech vzniklo v Náchodě Divadelní studio mladých, asi dva roky nás vedl nedávno zesnulý Stanislav Zindulka a to byly opravdu krásné časy, hrávali jsme i na Jiráskově Hronově, jezdili jsme hrát po širokém okolí a byli jsme slavní a avantgardní, aspoň tak jsme si připadali. Ale divadlo jsme fakt moc milovali, ze dvou kolegů se dokonce stali profesionální herci (Miroslav Středa a Vladimír Matějček, kterému nikdo neřekl jinak než Vlaďoch). To už byl naší domovskou scénou krásný secesní sál hotelu U beránka, kde hrál také další ochotnický soubor, jehož členy byli tradičně vážení občané města a výkvět místní inteligence. U beránka se konaly také všechny nóbl plesy, včetně plesu Jiráskova gymnázia, taneční kurzy i koncerty vážné hudby, kterými byl Náchod vyhlášený, tu jsem slyšela poprvé naživo například Českou filharmonii a její podání Mé vlasti s dirigentem Karlem Ančerlem, myslím, že bylo nejlepší, které jsem kdy slyšela. Kulturní život tu byl skutečně čilý, divadelní i operní představení se v létě konala také v amfiteátru přírodního divadla v blízkosti zámecké lipové aleje, dnes už je zpustlé a opuštěné. V paměti mi utkvívá zejména nádherný teplý letní večer, kdy se dávala Dvořákova Rusalka, vodníka samozřejmě nezpíval nikdo jiný než Eduard Haken a přímo nad jevištěm visel skutečný měsíc v úplňku. Jeden z neskutečných zážitků. Ostatně hudba mne provázela celým mým mládím. Ve třinácti jsem přišla do chrámového sboru u sv. Vavřince, tenkrát byl ještě regenschorim velký muzikant, už stařičký Josef Vejda, velký osobní přítel Josefa Bohuslava Foerstra a moje sestra Jana, výborná sopranistka, byla jeho oblíbenou sólistkou, tak jsem mohla přijít už tak brzy. O rok později jsem přišla také do náchodského smíšeného pěveckého sboru Hron, ve kterém jsem zpívala až do promoce. Tu jsou kořeny mé celoživotní lásky k sborovému zpěvu a klasické hudbě včetně chrámové.
Tenkrát jsme byly všechny děti dost šikovné, pohybově dobře vybavené, ze školy raz dva udělat úkoly a ven. Lítali jsme na čerstvém vzduchu, lezli po stromech, hráli všelijaké bojové hry, v zimě jsme celé dny trávili na kluzišti, kde byl přírodní, ne umělý led a ten vydržel několik týdnú. Náchod leží v údolí a všechny vršky kolem – Dobrošov a pod ním ležící les Montace, kopce Homolka, Kašparák, to byl náš rajon. A po mnoho let letní tábor pořádaný v Orlických horách, v Kamenci, nedávno jsem viděla v ČT, že ho tam pořádají stále. Tenkrát byl sice názvem pionýrský, ale ducha měl téměř skautského. Naučil nás žít v přírodě a vážit si ji, naučil nás pořádku a samostatnosti a byl neskonale dobrodružný.
Celé to dětství a mládí v Náchodě bylo jedno velké, krásné dobrodružství, z něho čerpám celý život a buď za ně Bohu díky.

Dagmar Takácsová