Motto: „Národ, který zapomene svoji minulost, nemá žádnou budoucnost.“ (Winston Churchill)

V září 2017, na Podzimní akademii Českého spolku v Košicích v České republice, jsme si kladli tuto hamletovskou otázku. Stanul skutečně zde, na této bájné hoře Říp, praotec Čech a jeho bratr Lech se svými družinami? Jaké byly tenkrát poměry na tomto území? A jaké vlastně byly počátky českého státu? Kdo byl Krok a měl tři dcery Kazi, Tetu a Libuši? A co oráč Přemysl? Co vlastně o nich víme? Má pravdu děkan pražského kostela Kosmas a o 200 let později Dalimil ve svých kronikách? A co kronikář Václav Hájek z Libočan?
Mnoho otázek a nejasné odpovědi. Tak nějak to být mohlo a snad také bylo. Důkazy nejsou a další asi nebudou. Ani Fredegarova kronika, která je jedním z mála spolehlivějších pramenů, nám to zcela nepotvrdí ani nevyvrátí. Věřme jim proto a oddejme se aspoň poutavému vyprávění Aloise Jiráska, protože to tak nějak asi být muselo. Těmto obrazům krajiny a dob dávných a dávnějších, popisovaných ve Starých pověstech českých, chtě nechtě rádi podlehneme.
Citujme: „Slyšte i, co více dochovalo se z temnoty věků, co zůstalo z báječných vypravování přešlých pokolení, jež klaněla se bohům v šeru starých hájů. Měst nebylo, dědin jen málo a pořídku. Půda skoro všecka odpočívala netknuta rádlem. Vše bylo pustější, divočejší. Ohromné pralesy se černaly po horách. I tam, vnitř rozkládaly se pouště starých, temných hvozdů, mezi nimiž bujné palouky. Lidská stopa tu byla vzácná. Zvěře však všude hojně. Potoky, řeky i jezera hemžily se rybami. V hlas větrů a šumění stromů hrčely potoky, hrčely řeky a v jejich bílém písku svítila se na slunci zrnka ryzího zlata. Hlubiny země byly ještě zamčeny a nikdo na ně neuhodil, aby vydaly poklady rud a vzácného kovu. Všude jará síla a bohatství. Země, dobrá svou hojností a plodností, čekala jen na dělný lid, jenž by užil hojných darů jejich“.
Mohlo to být jinak? Zřejmě to bylo právě tak! I slovy praotce Čecha, který stanul na Řípu: „To je ta země zaslíbená, zvěře a ptáků plná, medem oplývající. Hle, země po naší vůli!“
Zprvu určitě. Ale to by nebyli lidé, aby si krajinu nezačali uzpůsobovat podle svého. Léta plynula dál a dál a pozvolna „to všechno vodnéés čas“.
Znalost historie je důležitá i pro budoucí pokolení a zvedá varovný prst. Proto se máme historii věnovat a poučit se z dobrých i těch méně příkladných počinů našich předků. Proto i my, v rámci projektu Česká kultura v malém, se do historie hodláme vracet.
Výstavku faktografických dokumentů FRAGMENTY z České historie jsme otevřeli v klubových prostorách Českého spolku v Košicích ve čtvrtek 7. listopadu 2019. Tato první část prezentovala dobu od dob pradávných přes období Velké Moravy až po časy vlády Přemyslovců, přesněji po panování Přemysla Otakara I.
K otevření výstavky přispěli hodnotným hudebním vystoupením i žáci a absolventi Základní umělecké školy Marie Hemerkové v Košicích s klavírním doprovodem a slovním doprovodem paní učitelky Eriky Malinové, která program připravila. Vystoupení začal sólovým zpěvem Krisztián Kokolusz písní Když mne stará matka… od Antonína Dvořáka. Krisztián se představil i dalšími zpěvy od Antonína Dvořáka Kterak trojhranec můj a Struna naladěná z cyklu Cigánské melodie. Mezi těmito písněmi zahrála na housle Monika Sofia Kollárová skladbu Carla Böhma Introduction and polonaise. Na závěr vystoupení zahrál Šimon Buša na saxofon skladbu Morgana Lewise.
Protože z časových důvodů nebylo možné věnovat se déle vystaveným dokumentům, budou některé dokumentované fragmenty postupně zveřejněny ve spolkovém časopise, kde se budou moci čtenáři důkladněji obeznámit s počátky českého státu. Seznamme se s minulostí, abychom měli také budoucnost.

Jiří Gregorek