V českých dějinách nikdy neseděl na trůnu král, který by měl původ v domácí šlechtě. To se povedlo jen jemu. Jiří byl výborný diplomat a politik. Jeho cesta ke královskému titulu ale nebyla jednoduchá. To, že se dokázal povýšit nad sobě rovné, mu tuto cestu zkomplikovalo.
Český král Jiří z Poděbrad se narodil 23. 4. 1420 v Poděbradech. Pocházel z poděbradské linie šlechtického rodu pánů z Kunštátu. Tuto linii založil Jiřího praděd Boček I. z Kunštátu († 1373), který jako první užíval predikát z Kunštátu a na Poděbradech. Jiřího otcem byl Viktorín z Poděbrad, husitský velitel, který zemřel roku 1427 ve věku asi 24 let. Jiřího matka je neznámá. O místě narození Jiříka se vedou spory, zdali se jednalo o Poděbrady či Bouzov, kde jeho rodiče sídlili, či Hořovice, kam se rodiče Jiřího uchýlili před bouřemi husitských válek. Jsou to však jenom spekulace nepodložené zdroji, stejně tak se jako možná místa narození tradují hrady Litice, Kunštát a další.

V roce 1437 byl Jiří plnoletý a mohl se politicky angažovat. Ještě jako nezletilý se zúčastnil bitvy u Lipan (1434). Po smrti císaře Zikmunda se české země ocitly bez vládce. Docházelo k roztržkám katolíků s kališníky a šlechty s městy. Tím docházelo ke společenskému úpadku, proto musela šlechta spolu s královskými městy vytvořit útvary (landfůdy), na ochranu pořádku. V čele těchto seskupení stály hejtmanové, každý z nich zastupoval jeden kraj. V čele východočeských landfůdů stál od roku 1440 Jiřího přítel Hynek Ptáček z Pirkštejna. V té době se stal Jiří boleslavským hejtmanem a za čtyři roky, když Hynek zemřel, Jiří nastoupil na jeho místo.

V roce 1448 dobyl Prahu, kterou tehdy ovládali katoličtí pánové. Přivedl s sebou arcibiskupa Rokycanu. Usiloval o obnovu politické jednoty v zemi a o to, aby zde opět vládl král. Kališnická šlechta a východočeská šlechta mu byly oporou. Snažili se o to, aby v zemi skončilo bezvládí.

V roce 1452 v duchu programu namířeného proti radikálním husitům dobyl Jiří Tábor, čímž významně oslabil tábority jako politickou a náboženskou skupinu. Zemským sněmem byl zvolen zemským správcem a pokoušel se o obnovu českého království, rozvráceného husitskou revolucí. S tehdy vládnoucím nezletilým králem Ladislavem Pohrobkem, Jiří příliš nevycházel a to zejména proto, že nepřijímal jeho rady ve prospěch země, ale řídil se pomluvami nepřátel. Funkci správce vykonával Jiří pět let a během této doby se mu podařilo urovnat poměry v zemi a upevnit mezinárodní postavení českého státu.

Roku 1457 zemřel Ladislav Pohrobek na leukémii a s jeho úmrtím vyvstal problém volby nového českého krále. Zpočátku se zdálo, že jím bude zvolen některý z příslušníků panovnických dynastií (kupř. císař Fridrich III. Habsburský, polský král Kazimír IV. Jagellonský nebo saský vévoda Vilém III. Saský), 2. března 1458 byl ale českým sněmem na Staroměstské radnici zvolen Jiří z Poděbrad.

Důvodem Jiříkovy volby českým králem byla skutečnost, že si česká utrakvistická šlechta přála zachovat dosud platné výdobytky husitské revoluce, to znamená především přijímání pod obojí. Proto musela do svého čela postavit „husitského krále“ (toto označení je nutno chápat jako král umírněných husitů). Za pomoci úplatků a slibů (např. Janovi II. z Rožmberka), ale také výhrůžek a nátlaku však dosáhl toho, že mu své hlasy dalo také české katolické panstvo. Jiříkova zvolení se však nezúčastnili zástupci vedlejších (katolických) zemí Koruny české. Nezískal podporu ani od moravských katolíků. Nový král svědomitě dodržoval basilejská kompaktáta. Zároveň se snažil o poklidné soužití většinového utrakvistického obyvatelstva s katolickou menšinou. Nábožensky snášenlivý byl i v osobním životě. Obě jeho manželky, Kunhuta ze Šternberka i Johana z Rožmitálu, pocházely z katolických rodů.

V předvečer své korunovace se tajně zavázal papežským legátům zachovat poslušnost papeži a pronásledovat kacíře. Zatímco římská kurie si tuto přísahu vykládala jako Jiříkovo odvrácení se od kalicha, Jiřík sám závazek neinterpretoval jako slib pronásledování kališníků, které považoval za součást římské církve, ale členů vznikající Jednoty bratrské, proti které skutečně razantně zasáhl. Své přijetí za krále mimo Čechy si byl nucen zajistit uspořádáním vojenské výpravy.

Jiří si díky své skvělé diplomatické obratnosti získal přízeň císaře Fridricha III., který mu roku 1459 v Brně udělil v léno české země a pravděpodobně mu také potvrdil kurfiřtskou hodnost a výsady českého království. V následujících letech král císaři několikrát pomohl jak v Rakousích, tak v říši. To ovšem znamenalo konec jeho přátelství s Matyášem Korvínem, kterému pomohl na uherský trůn (jeho volbu však Fridrich III. neuznal, neboť si sám činil nároky na uherskou korunu po svém synovci Ladislavu Pohrobkovi) a provdal za něj svoji dceru Kateřinu (Kunhutu).

Jiří se stal úspěšným panovníkem, který vzbuzoval respekt u mnohých doma i za hranicemi království. Od začátku své vlády se však musel vyrovnávat s obtížným mezinárodně politickým postavením – výraznou většinou učené Evropy i domácími odpůrci (především z vedlejších zemí Koruny české a z německých měst Moravy) byl považován za husitského kacíře a povýšence nízkého původu (dokonce prý nemanželského), který se zmocnil panovnického trůnu neprávem.

Jiří už dlouho předvídal, že dojde ke střetu s papežem (o neúspěšných jednáních v Římě byl navíc průběžně informován) a rozhodl se zajistit si pro tento případ spojence mezi evropskými katolickými vládci. Jeho vynikající poradce, humanista Antonio Marini z Grenoblu inspiroval krále již během května roku 1462 k vytvoření projektu Všeobecné mírové organizace („Smlouva o nastolení míru v celém křesťanstvu“) křesťanských panovníků, v níž by se všichni snažili o upevnění trvalého míru na principu národní svrchovanosti států, zásady nevměšování se a řešení sporů před mezinárodním soudním tribunálem („obecným konsistoriem“); Evropa se měla sjednotit v boji proti Turkům, „nejzarputilejším nepřátelům jména křesťanů“ a vyhnat je z bývalých křesťanských zemí. Ve spolku měly mít státy, uspořádané do větších celků (Galie, Germánie, Itálie, Hispánie…), po jednom hlasu, přičemž se počítalo s vůdčí rolí Francie. Naopak o papeži návrh takřka nehovořil a přiznával mu jen malé pravomoce. A v tom byl kámen úrazu.

Marini byl neprodleně vyslán k tajné misi po evropských dvorech – během následujících 2 let opakovaně navštívil Serenissimu (Benátskou republiku), Francouzské království, Burgundské vévodství, Polské a Uherské království, Braniborské markrabství a Saské kurfiřtství. Pouze u německých knížat, polského a francouzského krále našel plán příznivý ohlas. Benátčané odmítli dělat něco bez papeže; Korvín byl přímo uplacen papežskými subsidiemi; Burgundsko tíhlo k nepřátelství s Francií a zaujalo k věci chladný postoj. Ani tajné poselstvo (vedl jej Albrecht Kostka z Postupic spolu s Marinim), určené zvlášť pro Francii (květen 1464), nedokázalo překonat mistrovské intriky a tlak kuriální diplomacie. Ludvík XI. souhlasil pouze s dvoustrannou smlouvou o přátelství.
Převratná a v mnohém svou dobu předbíhající myšlenka vytvoření středověkého „společenství národů“ (obdoby dnešní OSN či EU) nakonec nenašla pochopení. Jiříkovo úsilí mohlo jen stěží uspět v podobě, v níž byla ignorována právě papežská moc.

Situace se dále zhoršila poté, co papež Pius II. začal na Jiřího naléhat, aby zakročil proti kacířským husitům. Král ho prostřednictvím zvláštního poselstva, vedeného Zdeňkem Kostkou z Postupic, žádal v březnu roku 1462 o potvrzení basilejských kompaktát (tj. především o zlegalizování kalicha (přijímání podobojí) a jmenování Jana Rokycany pražským arcibiskupem. Pius II. obé odmítl s odůvodněním, že kalich byl povolen jen první generaci husitů a s kompaktáty nikdy římská kurie oficiálně nesouhlasila. I když to ještě nebylo přímo řečeno, bylo jasné, že utrakvisté v čele s českým králem se tímto stávají kacíři. V roce 1466 (dne 23. prosince) byl český král Jiří z Poděbrad římským papežem Pavlem II. z katolické církve exkomunikován. Stalo se tak v Římě při zasedání papežské konzistoře (v konzistorní síni, za přítomnosti asi čtyř tisíců lidí, kteří měli za úkol oznámit verdikt papeže celému světu). Český král byl v nepřítomnosti označen za kacíře, křivopřísežníka, svatokrádce, prašivou ovci… proto byl papežem odsouzen ke ztrátě důstojenství, statků, práv… a to se vztahovalo i na jeho potomky.

Český král Jiří z Poděbrad umírá 22. března 1471. Pohřben byl v královské hrobce v chrámu sv. Víta. Na český trůn zasedl Vladislav II. Jagellonský.

Dokument České televize o životě a díle českého krále Jiřího z Poděbrad