Život píše romány

Je mi 77 let. Nikdy jsem neměla ráda romány, zvlášť ne ty milostné. A proč? Ne nadarmo se říká, že život napíše někdy ty nejlepší – a nejzajímavější.
Psal se rok 1956. Celý svět sledoval události v Maďarsku – maďarské povstání. A právě v tom čase dva chlapci z krajního východu Československa, z města Košice, rukovali na vojnu do Čech. Dva zdatní fešáci košického „korza“ ( z vyhlášené promenády Hlavní ulice od Dómu po dnešní cukrárnu Aida), Babják a Béreš, rukovali do kasáren nedaleko Prahy. Otcové jim na cestu dali rady, jak se mají chovat, když z té Maďarské vzpoury vypukne něco většího, nedej bože válka. A nebyla to sranda.
Nic se však nedělo. Povstání bylo totálně potlačeno, a tak chlapci – spojaři – plnili svou občanskou povinnost. Spojovala je hrdost na své rodné město, zpěv a hlavně láska k házené. Tím, že se účastnili ligových soutěží v házené, se tak trochu „ulívali“. Jeden byl útočník, druhý hlídal branku. S míčem procestovali celý pražský kraj. Protože byli mladí a fešní, nezůstali bez lásek. Ani oni, ani jejich vyvolené Miluše a Jindřiška si nemysleli, že to bude láska, která změní jejich životy a odnese je na druhý konec republiky.
V roce 1959 se už jedna dnešní Košičanka jmenovala po manželovi Miluše Babjáková a druhá v roce 1960 Jindřiška Bérešová. Oba manželé skoro od začátku „budovali“ tehdejší Východoslovenské železárny. Miluše hned od příchodu do Košic v roce 1959 a vlastně až do odchodu do důchodu pracovala jako účetní. Nejdříve jako účetní ve Vojenské nemocnici a od roku 1964 u ČSD (dnešní Železnice SR). S českou řečí nebo pravopisem neměla nikdy potíže, proti češtině za celou dobu neslyšela ani od kolegů ani šéfů sebemenší námitku. Kolegové ji uznávali, o čemž svědčilo její zodpovědné pracovní zařazení na Ředitelství železnic v Košicích.
Jindřiška pracovala jako zdravotní sestra v různých zdravotnických zařízeních v Košicích, ani dnes toto své povolání nezapře.
Potkaly se vlastně až v Košicích. Bylo to v roce 1961, kdy se Bérešovci už mohli chlubit super novým bytem na ul. B. Němcové, přiděleným od VSŽ. Později na tutéž ulici přišli i Babjákovci. Kamarádství jejich manželů trvalo, manželky spojovalo češství, mateřství – bydlely nedaleko sebe, poměrně často se setkávaly a někdy spolu trávívaly i volné chvíle. Obě rodiny měly dvě děti, děvče a chlapce.
Roky utíkaly, děti rostly. Ani jsme se nenadály a mohly jsme oslavovat stříbrné svatby.
Ale kdyby!!!
První rána přišla u Bérešů. Jindřiška se stala v roce 1983 vdovou. Infarkt porazil mladého manžela a otce ještě nedostudovaných dětí. Jindřiška však vše statečně zvládla. Bylo to složitější i trochu více bolestivé, protože celá její rodina žila v Čechách v Jičíně. Naštěstí už měla vybudované i zázemí v Košicích, kolegyně, známí a hlavně děti už byly Košičany. Jak děti dostudovaly, založily si vlastní rodiny. Dnes je Jindřiška už 2násobnou babičkou a 4násobnou prababičkou. Kdo ji zná, určitě by ji za prababičku nepokládal.
A Miluše? Velká láska, jak se to stává, se pomalu, ale jistě ztrácela. Po 30 letech došlo k rozvodu. Známí se divili, kam se láska poděla. Byly to krušné chvíle, u kterých byla Jindřiška němým svědkem. Dnes je těžké vše rozebírat, pravda má vždy dva konce. Miluše však byla ve výhodě, její děti měly už vlastní rodiny, dokonce byla už babičkou. Její první manžel rovněž později umírá na infarkt. Dnes je Miluše 5násobnou babičkou a 4násobnou prababičkou.
Tak jsme obě dvě zůstaly v Košicích bez životních partnerů. Přišli jsme do tohoto pěkného nadnárodního města mladé, zamilované a šťastné.
Po letech jsme se tak trochu rozhodovaly, jestli se nevrátit se do Čech. Neudělaly jsme to. V Košicích žijí dodnes rodiny našich dětí, měli jsme tu pracovní zázemí, přátele, … prostě Košice si nás silně připoutaly. Miluše se po čase znovu vdala. Jindřiška si našla partnera ve Spišské Nové vsi. Na krátký čas je osud rozdělil. Jindřiška pochovala před 3 roky partnera a vrátila se zpátky do Košic. Miluše žije sama, její druhý manžel potřebuje péči, kterou mu dokážou zajistit jenom v Ústavu zdravotní péče. Po 23 letech velmi spokojeného manželství to byl opět zlom. Prostě nám nebylo v manželství dopřáno to slíbené „pokud nás smrt nerozdělí“. Ani jedna však nezatrpkla, osud berou pokorně.
A tak se setkáváme a vzpomínáme. Byly chvíle, kdy jsme litovaly, že jsme se nevrátily do Čech. Zvlášť v letech, kdy jsme se na Slovensku staly bez vlastního přičinění cizinkami. A tehdy zapracovalo něco, co funguje dodnes. Češi žijící na Slovensku si založili Český spolek. V Košicích už v roce 1993. Jeho členská základna pomalu stárne, pamětníků a zakládajících členů ubývá, ale stále je tady, aby nabízel pestrou kytici akcí doslova všeho druhu. A mnohým z členů také, svým způsobem, azyl. Určitě to oceňují především osamělí členové, zvlášť ženy. Cítíme, že sdílíme podobný osud, využíváme příležitosti pravidelně se scházet, společně si připomínat různé události ať už „doma“ v Čechách nebo v našem druhém domově v Košicích a na Slovensku. A je pro nás nezanedbatelné, že mluvíme česky (i když je naše čeština poznamenaná dlouhodobým pobytem tady, ale nezapřeme ji).
Miluše Babjáková od roku 1998 vedla spolkové účetnictví, od roku 2005 do roku 2015 pracovala jako tajemnice Českého spolku na Slovensku. V současnosti je členkou výboru ČS v Košicích a vede společenský klub.
A tak, když jdeme procházkou Čermelským údolím, my dvě samotné nebo je nás více a lesem zní čeština, můžeme spokojeně vzpomínat. Jak jsme šťastní ryli monogramy se srdíčkem do kůry stromů, jak jsme sem chodili na procházky s dětmi. I když naše kořeny zůstaly v Čechách, v Košicích po nás už navždy zůstane stopa našich životů, kterou zvýrazňují naše děti se svými rodinami.
A náš domov? Máme dva.

Poznámky ke svým životům sepsaly Miluše Babjáková za účasti Jindřišky Bérešové