Jak jsem se nedávno dověděl, legendární hláška „Já bych ty internety a počítače zakázala!“ přišla na svět v roce 1999 v anketě deníku Metro. To už jsem pět let aktivně používal internet a z virtuálního prostoru čerpal různá data a informace potřebné k mojí práci. Měl jsem už i zkušenost s využitím internetu v politickém boji – to když jsme v roce 1996 psali otevřený list z Washingtonu, D.C. tehdejšímu předsedovi vlády a neomezenému vládci Slovenska. V následujících letech jsem okusil kouzlo diskusí jako člen snad nejstarší diskusní skupiny na slovenském internetu sme-l, jehož šedou eminencí a guruem byl nezapomenutelný JFK, tedy Jaro Filip Keyboard, aby nedošlo k mýlce. Dokonce jsem mu k padesátce vydal tištěnou verzi prvního internetového dramatu. A kromě jiného mě „ty internety“ přinutily více se zabývat angličtinou, na konci tisíciletí toho v českém a slovenském virtuálním prostoru zase až tak moc nebylo.

S údivem jsme sledovali vznik a vývoj oblíbených vyhledávačů, bez kterých se brzo nedalo ve virtuálním prostoru existovat. Začínali jsme většinou s Yahoo. V roce 1998 vznikl Google. Pamatuji se, že zpočátku uváděl počet stránek, o kterých něco ví. Rostlo to neskutečným tempem, začínal na několika milionech, brzo těch stránek byly stovky milionů, a když Google informoval o tom, že rozezná přes 3,5 miliardy stránek, přestal tento údaj dále zveřejňovat. Nabyl jsem dojmu, že internet je největší smetiště, které se v dějinách lidstva povedlo vybudovat. Není totiž možné, aby takové množství stránek ještě přinášelo měřitelný užitek. Když si navíc uvědomíme, že téměř každá informace má někde ve virtuálním prostoru svoje opozitum a záleží jenom na schopnostech, vzdělání a dovednostech uživatele, k jakým informacím se dopracuje a jak s nimi naloží…

Aby toho nebylo málo, počátkem nového tisíciletí se objevila (už 15. ledna 2001) Wikipedie, virtuální encyklopedie, která si dala za cíl shromažďovat všechno, co člověk vymyslel, vytvořil, zažil, kde všude byl – být prostě opravdu všeobsahující encyklopedií lidského vědění a poznání. Česká verze na sebe nenechala dlouho čekat, objevila se už 3. května 2002. Aktuálně obsahuje Wikipedie téměř 52 milionů hesel ve více než 300 jazykových mutacích (pro srovnání nejznámější Encyklopedie Britannica, která od roku 1768 vyšla už v 15 vydáních a v roce 2012, po 244 letech, ukončila vydávání tištěné verze, obsahuje 44 milionů hesel – ale abychom nebyli ukráceni o radost z listování a hledání, můžeme ji ještě získat ve 32 svazcích za pouhých 25 tisíc korun – a abychom nechodili daleko, náš nejoblíbenější Ottův slovník naučný, který jsem si v kompletním rozsahu 28 svazků + 5 svazků dodatků nechal v roce 1983 ujít – byl k mání za neuvěřitelných 10.000 Kčs, což pro mě v té době byla nepředstavitelná suma – obsahuje dle odhadů od 140 do 186 tisíc hesel; později se mi povedlo koupit aspoň Ottův kapesní slovník naučný a doplňky z roku 1926).

Co tím sleduji?

Žijeme divnou dobu. Představte si, že by k pandemii podobného rozsahu, jako sledujeme dnes, došlo před 30 lety, kdy nebyly mobily a internet, ještě pod názvem Arpanet, sloužil pouze a výhradně potřebám americké armády. Nejnovější zprávy by měly zpoždění nejmíň 24 hodin, tiskovky premiérů v televizi by určitě patřily k nejsledovanějším pořadům a naše nejsilnější agentura JPP (mimochodem, dosud nepřekonaná schopnost šíření klepů, pomluv a dezinformací by stála za vědecký rozbor!) by nás zásobovala zaručenými informacemi, které by nepřežily ani nejbližší půlhodinu. Svět by byl uvržen v chaos (ne, že by v něm dneska byl nějaký smysluplný řád) a snad bychom se dožili i světového konfliktu. Nemluvě o vybavení nemocnic v osmdesátých letech, které je popsatelné snad jenom výkřikem: „Das ist hrůza!“

To, co pomáhá lidem přežít a budovat zítřky, které můžeme klidně nazývat i světlými, je především informace, podaná včas, náležitě a kompletně, samozřejmě seriozním způsobem.

A jsme u jádra věci!

Snad každý z nás už něco na internetu hledal (kde taky jinde, časy informačních telefonních čísel, které vám předpověděly počasí, nabídly hledané číslo nebo poradily, co uvařit, které vás třeba vzbudily nebo oznámily přesný čas a našly odjezd vašeho vlaku, jsou ty tam. Když se kupříkladu dnes zkoušíte spojit se svým operátorem, musíte se prokousat minutami nic neříkajících frází, natočených a poskládaných dle potřeb, musíte neustále mačkat tlačítka, abyste si vyslechli další zbytečnou odpověď – a v devíti z deseti případů rezignujete a hledáte pomoc u známých). Záleží na zkušenostech a dovednostech. Zkušenější uživatelé se téměř vždy podívají právě na Wikipedii a s využitím svých jazykových znalostí na něco přijdou. Ti, co hledají pouze přes Google a neověřují si informace z více zdrojů, se často stávají obětí hoaxů, falešných zpráv a nesmyslů. Prostě na netu najdete všeho hodně, nesmyslů asi nejvíc.

Zajímavé je, že Wikipedie je jedním z mála internetových zdrojů, který bez námitek přijímají i naše děti, vnuci, pravnuci. Je pro ně úžasným zdrojem vědomostí. A protože se už dávno naučili využívat dobrodiní klávesových klíčů Copy + Paste, čili Ctrl-C + Ctrl-V, uzřely světlo světa tisíce domácích úkolů, kterými děti zásobují své učitele často s vědomím, že vyučující nemá představu o tom, co všechno lze na netu najít. Nechme stranou nesmyslnost takového počínání, které opravdu nevede ke vzdělání (ale na to děti přijdou mnohem později). Zkusme najít způsob, jak na web dostat věci srozumitelně a smysluplně tak, aby plnily informační a vzdělávací funkci, jak jsme na ně reagovali my v době papírové. Protože zakázat „ty internety“ dneska opravdu nemá smysl. Nejspíš na to přijde i Kim Čong-un v nejvyspělejší komunistické zemi na zeměkouli.

Právě konfrontace mezi internetem, domácími úkoly a stupněm neznalostí mezi odevzdanými pracemi a vědomostmi studentů přiměla v roce 2013 prof. Jana Sokola, aby se se svými kolegy stal iniciátorem kampaně a dnes už seriózního projektu Senioři píší Wikipedii. I díky nim se česká verze Wikipedie rozrostla na aktuálních 463 855 hesel (zaznamenáno ve středu 14. října 2020 v 9:49, když se na aktuální statistiku podíváte teď, bude tam už jiné číslo:), což je už trojnásobek hesel, která nabízel Ottův slovník naučný.

Proč o tom píšu?

Pořád omíláme potřebu znalostní ekonomiky, je to jedna z manter našich politických reprezentací. Ale v praxi to vypadá tak, že pokud se 60 % našich dětí dovede na svých smartfonech přihlásit například na Facebook a nastavit si na něm aktuální status, tak 95 % čínských dětí dovede ten smartfon vyrobit. Prostě u nás zase jednou dochází ke zmatení pojmů a to, co my považujeme za znalost, je ve světě vnímáno jako konzum. A jde to napříč generacemi. Smart televize za vás nepřemýšlí, pouze vám ještě více sofistikovaně ukrade čas. Akce na věci, které nepotřebujete, a na zlevněné předražené nekvalitní potraviny vám nepřinášejí novou kvalitu do života, pouze vás připravují o čas a peníze. Takže když si koupíte maxi balení tatarské omáčky za cenu nižší než za běžné balení, měli byste vědět, že z toho maxi balení sníte přesně tolik, co z obyčejného a zbytek vyhodíte. Vydělal na vás výrobce i obchod a vy jste jenom přispěli k rozhojnění smetiště a ještě se do vás navezou ekoteroristi, že jste příčinou zaneřádění planety.

Není tajemstvím, že převážnou většinu členů našeho Českého spolku tvoří lidé v důchodovém věku, které dnes nazýváme seniory. A přesto, že, opět ústy našich politiků, si znalostí a zkušeností seniorů společnost velice váží, nedává jim téměř žádný prostor, aby se o ně mohli podělit s nastupujícími generacemi – protože jenom školními (ne)vědomostmi budoucnost nevytrhneme.

A právě na internetu se otevírá prostor, který je pro zkušené, vzdělané a aktivní seniory jako ušitý. Wikipedie je to místo, kde by bylo možné publikovat nabité vědomosti, případně vstoupit do již existujících informací a uvést je na správnou míru – pokud opravy vyžadují.

Vím, že i mezi členy Českého spolku se najdou osobnosti, které svou profesní činností vytvořili hodnotné dílo, jsou ve věku, kdy by ještě rádi něco užitečného udělali a poprali se i s nástrahami virtuálního světa.

Abych za sebe nechal mluvit i jiné, nabízím vám článek, publikovaný v časopisu Vital, který právě o zkušenostech seniorů s Wikipedií pojednává: Senioři píší Wikipedii

Celý tento text vznikl proto, že nechci, abychom podlehli blbé náladě. Každý den, který přichází, nám nabízí nová dobrodružství. A to i přesto, že musíme sedět doma.

Jiří Zaťovič

error: Obsah je chránený!!