Cyklus Slovo domova pokračoval v únoru 2018 zajímavými přednáškami.
O Karlu Čapkovi jsme už slyšeli mnohé. Ve čtvrtek 15. 2. se přednášející Eva Timcsáková zaměřila dost podrobně na osobní život známého spisovatele, prozaika a dramatika. Zajímavě nám vyprávěla také o osudech celé Čapkovy rodiny. Zaměřila se na roky prožité za první republiky, které se považují za jeho nejplodnější. Díky vyprávění jsme se tedy ocitli právě v těchto letech, letech velkého nadšení, provázejícího vznik samostatné republiky, zároveň ale v době potýkající se s ekonomickými a národnostními problémy. Letech ne dlouhých, ale negativně poznamenaných strachem z nastupující hrozby ze strany sousedního Německa. A tu k národu promlouval Karel Čapek prostřednictvím svého díla – v románech, divadelních hrách, ve filmu.Hned následující setkání v klubu 22. února jsme strávili pěkné chvíle nad dílem dvou významných českých malířů, jejichž obrazy najdeme nejen v Praze, ale i v dalších významných galeriích. Přesto, že jejich životy dělí téměř dvě generace, jejich dílo se tematicky podobá, oba malovali českou a moravskou krajinu a lidi s ní spojené. Přednáška popisovala jejich život a dílo vyčerpávajícím způsobem, uvedeme ji aspoň ve zkratce.
Josef Mánes (1820 – 1871)
Rodina Mánesů dala českému malířství 5 malířů ve dvou generacích. Josef Mánes byl synem Antonína Mánese, proslulého malíře a profesora krajinomalby na pražské Akademii. Studoval v Praze. Ve svých dvaceti sedmi letech navázal intimní vztah s Františkou Šťovíčkovou, která byla u Mánesů zaměstnána jako služka. Ta mu posléze porodila dceru Josefinu, kterou ale vychovávala sama. Po této události se vztahy v rodině Mánesů komplikují.V roce 1854 Josef Mánes odjíždí na pozvání svého přítele hraběte Bedřicha Silva-Tarouccyho na jeho zámek v Čechách pod Kosířem u Prostějova. Během následujících dvaceti let zde vytvořil sérii rodinných portrétů a některé ze svých nejlepších prací. Vyhledával zde lidové krojované postavy, opakovaně se zamilovával do Hanaček i Cikánek, zajímal se o moravské kroje. Zde vzniká také, ve formě kalendáře, cyklus Moravský rok. Jeho posledním umělecky bohatým obdobím byla šedesátá léta 19. století, kdy se mu podařilo získat zakázku na vytvoření 12 medailonů na Staroměstském orloji. Kalendářní deska orloje byla odhalena 18. srpna 1866. V té době se jeho zdraví začalo horšit a projevují se příznaky duševní nemoci. Umírá v pouhých 51 letech. V Praze nám tohoto slavného malíře připomíná jeho pomník od Bohuslava Kafky na Alšově nábřeží, Mánesův most a budova Spolku výtvarných umělců Mánes.
Max Švabinský (1873 – 1962)
Je jedním z nejvýznamnějších českých umělců, kteří položili základy našeho moderního výtvarného umění dvacátého století. Nedávno vyšel v časopisu HISTORY revue článek o Maxi Švabinském. Mistr je zde vykreslený jako člověk, kterého neminuly životní starosti a neštěstí. Dovolím si z tohoto článku vybrat to nejzajímavější.16-letá Marie, dcera manželů Švabinských, se zamiluje a otěhotní. Otcem je student, podnájemník, který poté z Kroměříže zbaběle uteče… A tak v roce 1873 přichází na svět chlapec Maxmilián. Naštěstí rodina Marii s dítětem poskytuje veškerou lásku, Švabinský proto na dětství vzpomíná jen v dobrém, hlavně vzpomíná, že stále čmáral po papírech. Už v 11 letech uspořádal svoji první výstavu ve výloze kroměřížské lékárny. Vystavoval portréty svých příbuzných a jiné drobnější kresby. Poté už dostal první zakázky na portréty. Doma o jeho snu, že jednou bude slavným umělcem, nechtějí ani slyšet. Nakonec, po neúspěchu na reálce, jej matka osobně odveze k přijímacímu řízení na Akademii výtvarných umění v Praze. To, jak
vypracoval zadaný úkol – mužský akt – všechny ohromilo. Švabinský svůj nesporný talent podpořil obrovskou pracovitostí. Portrétuje významné osobnosti, třeba T. G. Masaryka, Eduarda Beneše, Ivana Olbrachta a jiné. Ve svém pracovním životě postupuje rychle, stává se známým a úspěšným. Jiné je to však v jeho osobním životě.Ještě během studií v Praze se zamiloval do krásné Elišky Velrychové, která jeho city opětovala, v roce 1900 se s ní oženil. Manželku často maluje, její nejznámější portrét najdeme na obraze Chudý kraj. Další inspiraci nachází v kraji u České Třebové, kam jezdí rodina na prázdniny. Umělecký věhlas Švabinského roste. V roce 1916 se stává rektorem na Akademii v Praze. Jeho manželství je však v troskách. Na vině jsou opět city. Zamiloval se totiž do manželky bratra své ženy, Anny Velrychové. Oba prožívají vnitřní muka a čelí nepříjemnostem ze strany manžela Anny. Nakonec se situace vyřeší tak, že se Anna i s dcerou Zuzanou odstěhují na Letnou, kde je Švabinský pravidelně navštěvuje. V roce 1931 mohou být konečně šťastnější, oba jsou rozvedení, vezmou se, stěhují se do velkého bytu v Dejvicích. Užívají si společného života. Řadu let navštěvují Pohorelskou Mašu na Slovensku, kde zapomínají na okolní svět. Odtud musí v září 1938 narychlo odejít. Krátce po vzniku protektorátu Čechy a Morava dostává Švabinský zprávu, že jeho působení na Akademii skončilo.Smutek zahání Max prací. Přijímá jakékoliv zakázky. Potřebuje peníze pro nemocnou manželku Annu, která v roce 1942 po dlouhém utrpení umírá. Švabinský zůstává sám se svou adoptovanou dcerou Zuzanou.Druhá světová válka končí. Švabinský je jmenován národním umělcem. O tom, že to s komunisty nebude jednoduché, se přesvědčí hned po únoru, kdy nakreslí portrét Klementa Gottwalda jako návrh na poštovní známku a tento návrh není přijat. Taktéž nejsou přijaty návrhy nových lunet do Národního divadla. Švabinský pokračuje v portrétování. Po návštěvě vdovy Gusty Fučíkové kreslí známý portrét Julia Fučíka a vlastně začíná budovat jeho kult. Proti časté výtce, že se uměl politicky zalíbit, se později ozvala dcera Zuzana. Ta pečovala po jeho smrti o jeho dílo a napsala knihu vzpomínek.Pravdou ovšem je, že je jednou z nejvýznamnějších českých kulturních osobností. Jeho obrazy v galeriích, monumentální dílo Průvod českých králů v chrámu sv. Víta v Praze, mozaika v Národním památníku na Vítkově a jiná díla jsou a budou obdivovaná. Byl autorem návrhů tří českých bankovek. Nic na tom nemění ani to, že se v roce 1958 stal nositelem Řádu republiky. Na konci 50. let Švabinského náhle postihnou zdravotní potíže, které řeší dietou. Potíže se znovu objeví v roce 1961, je mu diagnostikovaná rakovina v pokročilém stadiu. Umělec umírá ve ctihodném věku 88 let. Pochovaný je na Vyšehradě.
Miluše Babjáková
foto Jiří Gregorek
Nejnovější komentáře