Jak jinak nazvat setkání nad knížkami věhlasného českého spisovatele Josefa Škvoreckého, který na věčné časy obohatil češtinu půvabným výrazem luketka? Že nevíte, co to znamená? Že jste nikdy takový výraz neslyšeli?
Nic vám neříkají opusy Konec nylonového věku, Sedmiramenný svícen, Zbabělci, Nápady čtenáře detektivek, Legenda Emöke, ani Farářův konec nebo Prima sezona? Určitě ale znáte Tankový prapor, přinejmenším z filmového zpracování po roce 1990!
Povídat si o Josefu Škvoreckém, to je jako posedět u kroniky předcházejících 80 let.
Už jeho životní osudy jsou námětem na hodně dramatický román, ovšem s nádechem humoru, ironie a touhy poznávat svět i lidi. Josef Škvorecký coby jinoch absolvoval v Náchodě gymnázium, aby skládal zkoušky z dospělosti jako totálně nasazený ve fabrikách v rodném městě. Po skončení války mohl studovat na vysoké škole, ovšem ze studií lékařských věd zběhl k angličtině a filosofii. Od mládí psal a miloval jazz. To ostatně velice ovlivnilo i jeho pohled na svět. Jako nakladatelský redaktor se v roce 1958 dopustil napsání a také vydání už zmíněného románu Zbabělci, který ne právě lichotivě popisuje chování „demokratů a odbojářů“ ve fiktivním Kostelci v závěru války. Kniha vyvolala skandál, který stál Škvoreckého místo v redakci Světové literatury, azyl nalezl u bývalého zaměstnavatele SNKLU. Zde například redigoval souborné vydání prací nositele Nobelovy ceny za literaturu Ernesta Hemingwaye, ale také řadu detektivních románů.
Demokratura socialistického typu nebyla právě tím pravým ořechovým, co si mistr slova představoval pod svobodou. A tak, když v roce 1969 dostal pozvánku, aby přednášel na universitě v USA, vydal se tam i se svou manželkou Zdenou Salivarovou, aby rodnou zemi znovu spatřil až po více než 20 letech. Ty roky prožil v Kanadě, kde v roce 1971 založil exilové nakladatelství 68 Publishers, ve kterém kromě svých prací, nehodných zraku socialistického čtenáře, vydával skvělé exilové spisovatele a šířil tak slávu české literární školy po světě. Do roku 1993 zde vyšlo celkem 227 titulů. Uprostřed normalizace byl v roce 1978 zbaven československého státního občanství.
Po návratu do vlasti obdržel za svou neúnavnou činnost nejvyšší státní vyznamenání – řád Bíleho lva. Kromě jiného zakládá soukromé gymnázium a později i Literární akademii, která nese jeho jméno. Učit kreativitě a originálnímu poohledu na svět ale není tak ziskové, jako učit jiné dovednosti, a tak Literární akademie v roce 2015 svoje brány zavírá. Toho už se ale Josef Škvorecký nedožil. Umřel v Torontu 3. ledna 2012. Zanechal nám nesmrtelné příhody Danyho Smiřického a zanechal nám luketku. Tušíte už, co to luketka je? Hezká, pohledná dívka, za kterou se chlapi otáčejí; z anglického „look at her” (podívej se na ni). Jak jinak mohli sličné mladé dívky v éře doznívajícího džezového věku v naší vlasti, kdy i král swingu Karel Vlach musel přesedlat na dechovku, aby udržel taktovku v ruce, jak jinak mohli ta krásná a inspirující stvoření nazývat pásci, floutkové, ale i mladí džentlmeni?
Jiří Zaťovič
Nejnovější komentáře