V cyklu Už vím, co číst a poslouchat jsme si připomenuli, že 3. března 2019 uplynulo 25 let od náhlé smrti Karla Kryla. Tomuto básníkovi, písničkáři a spisovateli jsme věnovali naše říjnové tradiční literárně – hudební odpoledne, které se konalo jako vždy v hudebním salonu Veřejné knihovny Jana Bocatia.
Většina z nás zná Karla Kryla, jednoho z nejvýznamnějších představitelů českého protestsongu v letech 1968 -1993, jako „básníka s kytarou“. Z knížky rozhovorů Karla Kryla s Milošem Čermákem pod názvem Půlkacíř se posluchači dozvěděli, že Karel vystudoval keramickou školu v Bechyni, uměl dobře pracovat s hlínou, dobře kreslil. Původně chtěl jít na UMPRUM studovat sochařinu. Jenže neměl ten správný původ, tak nebyl přijat. Po maturitě nastoupil na umístěnku do továrny na sanitní keramiku do Teplic. Protože se tam sešla dobrá parta, založili divadlo poezie. Ještě na keramičce se naučil hrát na kytaru a tam složil i první písničku Potkal jsem tchyni na mostě v Bechyni. Když přišel z vojny, založil s kamarády v Teplicích Divadélko na zámku, skládal nové, většinou poetické písničky. Dostal pozvání nahrát pár písniček v ústeckém rozhlase, mezi nimi i krásnou Morituri te salutant. Z Teplic odešel do Olomouce, stal se výtvarníkem v Osvětové besedě, ale moc neuspěl. V Novém Jičíně, kam se s rodiči, sestrou a bratrem přestěhovali z Kroměříže, se stal soukromě hospodařícím zemědělcem a mužem v domácnosti. Rolničení mu moc nešlo, jak sám v knize říká, podařilo se mu vypěstovat namísto brambor akorát myši. Zato ale hodně psal a v Ostravě, kde se mu moc líbilo, nahrával. „Ostrava byla před Prahou, hrála se tam jiná muzika. V Ostravě se také začalo pít espresso – poprvé v Československu.“
Skutečně populární se stal po srpnu 68, kdy složil známého Bratříčka.
Jiří Suchý mu nabídl vystupování v Semaforu. V knize vzpomíná, jak mu bylo příjemné, když si lidé kolem něho zpívali jeho písničky, aniž ho znali – nevystupoval v televizi. Přišel ale čas normalizace a čas seškrtávání koncertů. Karel si podal přihlášku na FAMU, byl přijat, ale rozhodl se raději zůstat v Německu, aniž by uměl slovo německy. Začal pracovat v rozhlase Svobodná Evropa. Také se poprvé oženil a byl velmi zklamaný, když to nevyšlo.
V Německu složil maturitu. Napsal první písničku v němčině, ta ale zůstala bez ohlasu. Po Chartě 77 přišli do Mnichova další emigranti, znali jeho písničky, a tak jeho popularita stoupla. Následovalo turné u krajanů v Kanadě, USA, Austrálii. V roce 78 u Škvoreckých v Torontě vydal Zpod stolu sebrané spisy, Slovíčka a ilustroval Strožovy edice Poezie mimo domova. V roce 1983 dostal literární stipendium a strávil tvůrčí dovolenou v Americe na takovém „ostrůvku pro koštýře“. Dokončil tam Zbraně pro Erató, napsal dvě básničky Krylias a Odyssea a knížku líbezné poezie – Amoresky.
V listopadu 1989 žil mezi Mnichovem a Československem, kde měl hodně koncertů. Také proto dal v roce 91 ve Svobodné Evropě výpověď. Na otázku, jak prožíval vřelé přijetí v listopadu 89 v Praze, odpověděl: „V první chvíli nádherný. Pak jsem si uvědomil, že vlastně nejsem živý zpěvák, ale pomník. Dlouhodobě nepřítomný člověk se dostává do situace mrtvého. Vazba mezi ním a ostatními lidmi neexistuje. Takový člověk se nemůže zkompromitovat – například tím, že se opije v hospodě. De facto přestává existovat – nemá možnost dělat chyby, není viděn, postrádá pohled zevnitř. Dostal jsem se do pozice, ve které jsem na začátku chtěl být: do funkce kritika a člověka, který poukazuje na nepopulární věci a je namnoze nepohodlný. A u řady lidí neoblíbený. Samozřejmě se mohu mýlit nebo plést, říkám nepříjemné věci, ale stále reaguju na svět. Chovám se nikoliv jako klasik, ale normální člověk. Někteří lidé si představovali, že budu stát v řadě, v jednotném šiku s vítěznou stranou – vzhledem k tomu, že jsem na začátku stál s vítězi.“
K. Kryl se rozhodl vrátit do Mnichova, psát poezii, dokončit knihu pohádek a dělat to, co bude považovat za nutné. Velice těžce nesl rozdělení Československa a nikdy se s tím nesmířil.
Karel Kryl byl v Německu podruhé ženatý. Měl svůj život v Německu a do Československa se jezdíval setkávat s přáteli a s publikem. „Případně tu mohu žít svůj druhý život, na dlouhé uzdě“.
Knížku 1063 dnů s Karlem Krylem napsala Marcela Matoušková. Legenda očima důvěrné přítelkyně. Tato mladičká přítelkyně Karla Kryla se rozhodla přiblížit čtenáři, jak se choval v soukromí, když neměl kolem sebe publikum: „Jak suverénně se tvářil na jevišti, tak byl nervózní a nesvůj doma. Chtělo to vypadnout z role, být člověk. Jenže on se té role držel zuby nehty. A když se jí vzdal, zdálo se, že je bezbranný… Ale když zapomněl, že nejdůležitější na světě je politika, byl ochoten se dostavit téměř přesně kamkoliv a jít se mnou podívat se třeba do ZOO na zvířátka“. Jeho velmi časté výkyvy nálad v soukromí byly asi těžko snesitelné, přesto ho tato křehká dívka milovala a velice těžce nesla, když v nedožitých padesáti letech náhle v Mnichově zemřel.
Vydavatel této knížky v úvodu píše, že byl šokován, jak vysokou literární úrovní, tak obsahem. Podruhé byl šokován, když poznal autorku knihy, jemné a křehké stvoření. Knihu vydal také proto, že považoval výpověď za skutečně pravdivou. Nejlépe je knížku si přečíst. Obě knížky jsou k dispozici v hudebním oddělení Veřejné knihovny J. Bocatia na Hlavní 48.
Scénář programu připravila Eva Balušíková, moderovala Klára Kernerová, ukázky četli Helena Miškufová, Peter Vilhan a Eva Balušíková. Obrazovou a hudební prezentaci připravila Ľudmila Katová.

Eva Balušíková
foto Taras Kapráľ