Cíl letošní podzimní akademie ve dnech 8. 9. – 14. 9. 2013 leží daleko. Cestu do Plzně nám krátily kvizové otázky vedoucího zájezdu Jiřího Gregorka. Za správné odpovědi dostávali účastníci po jednom bodu. Při nasbírání 5 a 10 bodů byla věcná odměna. První, kdo dosáhl 10 bodů, byla Vanda Čičváková. Postřehnout v lese rukou zdvižených k odpovědi tu první v plně obsazeném autobuse, vyžadovalo postřeh a někdy i pomoc zúčastněných. Dostali jsme i informační listy o pamětihodnostech, které máme navštívit, což určitě každý ocenil a mohl se připravit na to, co uvidí.
Plzeň je čtvrtým největším městem v ČR, byla založena roku 1295 Václavem II. na soutoku čtyř řek Úhlavy, Úslavy, Radbuzy a Mže, jejich pokračováním je řeka Berounka.
Prohlídku města s okružní cestou autobusem i okolo Škodových závodů s průvodcem MIC jsme spojili s procházkou oddechovou zónou Mlýnské strouhy, okolo vodárenské věže, která v minulosti sloužila k naplňování historických kašen na nám. Republiky a Masných krámů, nyní výstavní síně Západočeské galerie. Pražskou uličkou, kde je historická restaurace u Salzmannů, jsme se dostali na náměstí Republiky. Dominantou je gotická katedrála sv. Bartoloměje s nejvyšší kostelní věží v ČR (102,6 m) a mnozí z nás si neodpustili výstup na ni a pohled z výšky na město.Usmívající se Plzeňská madona na oltáři je i na vrcholu morového sloupu u kostela. V rozích náměstí jsou tři moderní zlaté kašny, jejichž chrliče symbolizují anděla, chrtici a velblouda, motivy z plzeňského znaku. Svými sgrafity upoutala Renesanční radnice. V dolní části jsou vyobrazení čeští panovníci Václav II, Jan Lucemburský, Rudolf II. (po čas morové epidemie 1599 – 1600 býval se svým dvorem ve vedlejším Císařském domě se sochou rytíře Rollanda též zvaným Žumbera – dohlíží na pořádek v městě) a erb města Plzně (drží ho anděl a je podobný košickému erbu). Nad nimi sgrafita řemesel a nejvýše pak alegorická sgrafita – pravda, vojna a mír, spravedlnost a právo.
Na domě U Červeného srdce jsme obdivovali sgrafita podle návrhu Mikuláše Alše, zobrazující rytíře na koních. Takových domů je v Plzni 18. V rohu náměstí Česká spořitelna s bronzovou sochou Merkurie (ne Merkur, ale jeho ženská podoba), Muzeum loutek, na náměstí dohlíží a vzájemně se vidí 3 boží oka. Dále jsme viděli největší synagogu v ČR – Velkou synagogu, Městské divadlo J. K. Tyla, Františkánský klášter s kostelem, kde je originál Plzeňské Madony a dva kříže – s Kristem a lotrem. Zahlédli jsme i koňský povoz, který rozváží sudy s pivem do plzeňských restaurací.
Po obědě jsme navštívili zoologickou a botanickou zahradu města Plzně – druhou nejstarší v ČR. Je přetvářena na zoogeografický biopark a tak expozice tu přinášejí věrný pohled do skutečné přírody. Součástí je i statek 19. století Lüftnerka s kolekcí domácích zvířat (včetně přeštických prasátek) a exponáty zemědělského náčiní. Hned vedle něj je projekt „Česká řeka“, která představuje tok řeky Úhlavy. Deset akvárií je rozděleno do čtyř rybích pásem, v nichž žijí desítky druhů ryb – od sumce a štiky, přes candáty, okouny a kapry až po střevle, mihule či vranky. Mnozí stihli navštívit i Podzemí anebo obdivovat skloubení rostlinstva s vystavenými exponáty, či výběhy zvířat.
Do zámku Bečov jsme se vypravili za relikviářem sv. Maura, celým názvem sv. Timoteje, sv. Jana Křtitele a sv. Apolináře. Relikviář je svou uměleckou a historickou hodnotou srovnáván s korunovačními klenoty českých králů. A protože zámek ještě nebyl otevřený, každému přišlo vhod posezení v malé cukrárně při dobré kávě, případně zákusku. Při prohlídce jsme byli seznámeni s hledáním, objevením a restaurátorskými pracemi na relikviáři. Na závěr jsme mohli obdivovat tento klenot v trezorové místnosti.
Klášter premonstrátů Teplá byl založen v roce 1193 českým šlechticem, blahoslaveným Hroznatou, jako ústupek za to, aby se nemusel účastnit křížové výpravy (měl založit dva kláštery – v Teplé, kde se později stal sám řeholníkem a v Chotěšově u Plzně pro svou sestru Vojslavu). Rozsáhlý areál kláštera měl hospodářské budovy, sýpku, lékárnu, mlýn, pivovar, zájezdní hostinec, gloriet, konvent (ubytovací prostor mnichů), knihovnu a kostel.
Je skoro zázrak, že se zachoval interiér knihovny a trojlodního halového kostela Zvěstování Páně, protože klášter od roku 1950 sloužil jako kasárna Čs. lidové armády. V muzejní části s bohatou štukovou výzdobou měli vojáci tělocvičnu. Nyní se tam nachází exponáty vážící se k založení Mariánských Lázní. Chodbu do kostela zdobí 49 portrétů opatů – do poloviny 18. století jsou to zprostředkované portréty s textem, aby se vědělo, o koho jde, potom už věrná podoba. Poslední dva opati ještě žijí a tak nejsou portrétováni. Nyní je opatem Filip Lobkowicz (zvolený podruhé). V kostele jsou funkční barokní trojmanuálové varhany s 2200 píšťalami, zajímavá křížová cesta – dřevořezba, rám vyřezávaný smrk, výjev křížové cesty je lipové dřevo s politurou. Po stranách oltáře sv. Norbert vítězí nad ďáblem – alegorie vítězství víry, a sv. Augustin. Před oltářem Hroznatův sarkofág, ale jeho ostatky jsou uloženy v relikviáři domečkového typu v Hroznatově kapli, kde je i zobrazen na olejomalbě i s dvěma založenými kláštery. Je tu freska , na níž papež Inocenc III. odevzdává Hroznatovi bílé řeholní roucho premonstrátského řádu (tzv. bílí bratři). Oproti relikviáři – ležící socha Hroznaty, v hlavě stojí Smrt a v nohách Žal. Hroznata zemřel ve vězení zajat loupeživými rytíři, kteří za něho chtěli vysoké výkupné, ale on opatovi zakázal ho vyplatit.
Studovnou a čítárnou s obrazy Marie Terezie a Františka Lotrinského jsme vešli do novobarokní knihovny. Je to nejvyšší halová knihovna v střední Evropě mající přes 100 000 svazků v latině, češtině, němčině. Knihy liturgické, odborné, vědecké, naučné, cestopisy aj. Knihovna je stále funkční, má dvě poschodí s krásným kovaným a zlaceným zábradlím, regály z leštěného dubu, na druhém poschodí v obloucích nad knihami jsou bysty opatů. Na stropě špičková štukatérská práce a freska – Oslava Nejsvatější svátosti.
Při východě z budovy jsme mohli vidět bronzový odlitek z kostela v lesích u Skoků, který zdevastovali nepřizpůsobiví občané a při získávání měděné krytiny z kopulí kostela jejich dřevěnou konstrukci jednoduše odřízli.
Plasy – klášter cisterciáků založený r. 1144 knížetem, později králem Vladislavem I. Legenda hovoří, že se ztratil na lovu, unaven zaspal pod lípou, zdál se mu sen, že je napaden obrovským hadem, probudil se, sáhl po oštěpu a v tom se na něho vyřítil medvěd. Po urputném zápasu ho zdolal a na paměť dal v těchto místech založit klášter z názvem Plasy. Současnou podobu získal barokní přestavbou v letech 1661 – 1739, kterou realizovali hlavně stavitelé J. B. Mathey (prelatura, sýpka) a Jan Blažej Santini–Aichel (konvent). Budova konventu stojí v bažinaté půdě na 5100 dubových pilotech a roštu zakonzervovaných pramenitou vodou a odváděna Královskou štolou do řeky Střela. V přízemí budovy jsou dvě vodní „zrcadla“ kontrolující výšku hladiny, aby piloty byly stále pod hladinou. V křížové (ambitové) chodbě jsou na stropě výjevy z mariánského cyklu a historie cisterciáků, ve zdi obslužné otvory k vytápění místností kachlovými kamny. Kruhová meditační kaple sv. Bernarda – kupole s osmicípou hvězdou, freskou Krista s učedníky, Santiniho hra světla a stínu je velmi působivá. Nápis při postavě mnicha: „Moudrost není třeba hledat jen v knihách, ale i v přírodě.“ Před nemocničním křídlem je oválné samonosné točité schodiště. Nemocnice byla určená jen pro mnichy, s barokní a secesní lékárnou, malá kaple a v chodbičce důmyslné prevéty a pisoáry nad Královskou štolou.
V rajské zahradě sahá zemina vysoko nad základy, slouží k regulaci teploty. V létě se vyhřívá a zabrání promrznutí půdy v zimně a tím chrání vodní systém. V kapitulní síni, jejíž výška je 27 m, se každé ráno scházeli mniši a četli kapitolu z bible. Měla být spojená podle projektu Santiniho s největší sakrální stavbou kostela, ale pro smrt Santiniho nebyla realizována. Pracovnou písaře, což byl za vlastnictví knížete Metternicha, kuřácký salonek (barva zdí odpovídá účelu, kterému za knížete sloužil), jsme vstoupili do knihovny – měla 12000 svazků a byla po zrušení kláštera (výnosem Josefa II. z r. 1784) přenesena do Oseku. Zůstaly skříně a obrazy opatů v Plasech. Každý drží listinu, na které je obraz toho, co dal postavit nebo obnovit. Právě opat Evžen Tyttl zadal stavbu konventu J. B. Santinimu a na střeše budovy je i jeho monogram – velké T jakoby obtočené hadem tvořící písmeno E. Čítárna sahala přes dvě patra, měla ochoz, který byl požárem zničen. V zimní jídelně prohlídka skončila. Mniši jedli v zimě jen 1x denně, v létě 2x. Jídlo bylo vegetariánské, maximálně ryba a při něm jeden z mnichů předčítal náboženské texty. Stojí tu sádrový odlitek Zjevení sv. Luitgardy od M. B. Brauna, podle něho je udělána soch na Karlově mostě.
Manětín – 1169 král Vladislav I. daroval zdejší újezd rytířskému řádu johanitů, kteří ho vlastnili do r. 1420. Pak střídal majitele, až roku 1639 ho získává rod Lažanských a vlastní ho do r. 1947. Proto jsou interiéry zachované. Zvláštností jsou ornamenty na zdech při oknech a stejný motiv je i na konzolách, na kterých stojí šálky a jiné nádobí. Tapisérie z doby Ludvíka XVI. a Antverp – 300 let stará. V salonu hraběnky Marie Gabriely, rozené Černínové z Chudenic (ve stáří se stala abatyší v Ústavu šlechtičen v Praze), začíná soubor 13 obrazů sloužících a služebníků rodiny. V jídelně veliký jídelní servis s úsměvnými lesními motivy, dar (i s příbory) hraběnky Idy lesníkovi při příležitosti jeho svatby. Jeho vnučka vrátila servis (byl vyroben ve Staré Roli) zpět na zámek. V spojovacím salonu je ve zdi „mluvítko“ sloužící ke komunikaci s kuchyní. Výstavní hlavní sál s bohatou výzdobou. Na stropě alegorie lásky (srdce), moudrosti (Boží oko), síly (břevno) a Štěstěny vylévající proud štěstí na rodinu Lažanských. Zámek je spojen visutou chodbou s kostelem sv. Jana Křtitele. Nad hlavním oltářem je pověšen největší obraz malíře Petra Jana Brandla – Křest Páně u řeky Jordánu.
Cestu z náměstí k hřbitovnímu kostelu sv.Barbory lemují dvojice kamenných soch světců, u hřbitova na obou stranách mostu jsou 2 sochy Jana Nepomuckého, každá jinak provedená. Jedna z nich je dovezena z Doupova. Sochy v Manětíně jsou dílem sochařů Josefa Herschera a Borovce. Nad zámkem jsou jako korouhve dva pelikáni (podle zápisu), ale podobají se spíše na pávy.
Mariánská Týnice – nyní regionální muzeum umístěné v areálu cisterciáckého poutního místa. Opat E. Tyttl tu dal postavit podle plánů J. B. Santiniho chrám Zvěstování Panny Marie, sloužil k ochraně zázračné sochy. M. Týnici v 19.století vlastnil druhý nejmocnější muž Evropy kníže Metternich, z kopulí dal odstranit měděnou krytinu, kterou chtěl použít k pivovarnickým účelům a tím došlo k chátrání objektu, až se roku 1920 zřítila střední kopule. Na obnově se začalo pracovat až když se roku 1952 stalo vlastníkem vlastivědné muzeum. Na kopuli pracovalo 5 zedníků podle plánů a propočtů ing. Lineše a profesora Horyny. V chrámu je iluzorní oltářní freska působící plasticky. Jsou tu 3 obrazy Petra Brandla z kostela sv. Barbory v Manětíně, sádrové modely 82 lidických dětí od Marie Uchytilové – Památník dětských obětí 2. světové války.
Na prvním poschodí v reflektáři – jídelně jsou zobrazeni opati z Plasů. Na stěně jsou veduty M.Týnice a Plasů. Na stropě je freska o předání usedlosti zemanem cisterciákům s Týnicí, kostelem Zvěstování Panny Marie a klášterem Plasy. V druhé části pak výjev hostiny, kde Panna Marie sype koření moudrosti cisterciákům do jídla. Právě nyní byla v této místnosti výstava k 140. výročí hasičského sboru Kralovice. Prošli jsme i ostatní prostory muzea věnované řemeslům, životě na vesnici, škole a církvi. Je to velmi pěkně udělané, názorné a poučné.
Klatovy, založené kolem roku 1260 Přemyslem Otakarem II. na obchodní stezce. Čtvercové náměstí s Černou věží, jezuitským kostelem Neposkvrněného početí Panny Marie a sv. Ignáce, v jehož podzemních prostorech se nachází katakomby, kde byli pohřbíváni členové jezuitského řádu a některé mumifikované ostatky (asi 30) se zachovaly do dnes. Za návštěvu stojí i barokní lékárna „U bílého jednorožce“ mapuje vývoj lékárnictví od roku 1776 do roku 1966, kdy ukončila svou činnost. Takto zachované a kompletní barokní lékárny jsou 3 na světě, na území ČR jsou dvě – v Klatovech a v Kuksu. Je tu kompletní vybavení oficíny nábytkem, stojatkami na léky – od dřevěných, cínových po porcelánové, nádobky na tekutiny, masti, třecí misky i mechanické a nastavitelné na velikost misky, hmoždíře, čípkovnice, pilulovnice, nástroje na pouštění žilou, také pijavice. Léky jak se užívaly ve středověku (zuby, drápy atd.) a bylinky s pecí na jejich sušení. Pec je trojposchoďová kvůli různé teplotě sušení.
Švihov – vodní hrad vybudovaný koncem 15. století královským sudím Půtou Švihovským z Rýzmberka. Na nádvoří nám známém z filmu Tři oříšky pro Popelku stojí TREBUCHET = vrhač kamení na přelomu středověku a starověku. Prošli jsme červenou baštou s původní podlahou a zbytkami maleb na stěnách přes přijímací sál do ložnice hradní paní. Je tu postel se závěsy na zateplení i s větracím okénkem. Spalo se v sedě, nejen kvůli účesu, ale i proto, že poloha v leže byla vyhrazena pro mrtvé. Strop ložnice zdobí rozety, při pohledu na ně se má navodit pocit tepla. V hradní kapli též s původní dlažbou je nástěnná malba Jindřicha z Rýzmburku (syn Půty), jak bojuje s drakem a přihlíží mu jeho žena Voršila, jsou na ní i hrady, které vlastnil – Skála, Horažďovice, Švihov a Rýzmberk. V tanečním sále je kazetový strop dovezený z Mladé Boleslavi s obrazy z antické mytologie a lidských vlastností.
V nejjižnější části, původně obytné, je nyní zbrojnice, jsou tu i boty pošťáka vážící 7 kg a prý v nich chodil.
Přeštice s největším barokním chrámem v ČR (kromě Prahy), postaveným podle plánů Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Našli jsme pomník J. J. Ryby, skrytý pod převislou břízou pod kostelem i nedaleko na domě pamětní desku architekta Josefa Hlávky a za kostelem sochy vepříků černobílého přeštického plemene. V rohu budovy „Dům historie Přešticka“ jsou kamenné dělové koule, které byly použité do trebuchetu při dobývání hradu Skály. Počasí nám tu nepřálo, tak jsme se rádi vrátili z deště do autobusu.
Ještě podle plánu dorazit do Dněšic k prohlídce westernového areálu Halfer Valley. Ten nás však zklamal.
Pivovar Plzeňský Prazdroj (dnes má rozhodující vliv koncern SABMiller) – založili roku 1839 právováreční měšťané, aby zabezpečili kvalitní pivo a neopakovala se situace jako před rokem, kdy se před radnicí vylilo 36 sudů nekvalitního piva. Sládek Josef Groll připravil první várku piva spodním kvašením 5.10.1842. Za rok po první várce dovezl forman Salzmann pivo z plzeňského pivovaru do Prahy krejčímu Pinkasovi, tomu zachutnalo tak, že si otevřel hospodu a Prazdroj nastoupil vítěznou cestu do celého světa.
Vstup do pivovaru je Jubilejní bránou postavenou k 50. výročí, je spolu s Vodárenskou věží zařazena na seznam kulturních památek ČR. Nedaleko ní je pamětní deska posledního odpočinku Jana Sladkého Koziny před popravou. Popraviště bylo v místě pivovarské Vodárenské nádrže. Ta je napájená ze 4 artézských studní s měkkou vodou, vzdálených 2 km a hlubokých 100 m. Kolem filtrační budovy jsme se dostali do nové stáčírny s průtokovou pasterizací. Jsou tu 4 linky – na plastové láhve, vratné, nové a plechovky. Ze skladů lahve putují do myčky, pod detektor (vyřadí špinavé nebo obité lahve), k propláchnutí (lahve jsou už hrdlem dolů), do plničky, uzavření, temperace a etiketa.
Výtahem pro 72 lidí jsme se dostali do prostoru panoramatického kina, kde nám byl promítnut film o historii a novodobém vaření piva. Základní suroviny k výrobě piva jsou kvalitní chmel (poloranný žatecký Červeňák), voda, naklíčený ječmen a kvasinky a pak technologický postup vaření piva. Navštívili jsme i historickou varnu s pamětní deskou Josefu Grollovi (1813 – 1887) a sklepy, které jsou v hloubce 12 – 21 m, dlouhé 9 km s vhodnou teplotou pro spodní kvašení (6 °C). Vysoké sklepy pro spilky – otevřené kádě pro kvašení mladiny a úzké sklepy pro ležáky. Ochutnali jsme i nepasterizované pivo.
Pivovarské muzeum sídlí v Právovárečném domě. Zde jsme se seznámili s historií vaření piva, řemesel k tomu potřebných, zjistili rozdíl mezi bednáři – zpracovávají měkké dřevo, malé nádoby a bečváři – zpracovávají tvrdé dřevo, velké sudy s obručí i jak se dělají a smolí. Film ukázal výrobu velkých sudů. Pivo se počalo vařit v klášterech, potom v městech. Kvalita se zjišťovala sednutím v kožených kalhotách na lavici politou pivem, nepřilepily-li se, pak je nekvalitní pivo.
Další pivovary: roku 1869 začal stavbu pivovaru Gambrinus (název je zkomolenina jména Jan Primus – praděd Karla IV.) Emil Škoda. Světovar 1910, Prior na úpatí Bílé hory 1892.
Muzejní exponáty: Sladovnický kroj – barvy: hnědá – půda, bílá – pěna, zelená – chmel. Dědek – truhlářská lavice, Perule – obřadní symbol cechu, Matka cechu – truhlice na listiny. Nástroje k výrobě piva – kypřidlo, hvozd – stůl (valach) na sušení naklíčeného sladu, rozhrnoval se limpou (je i ve sladovnickém erbu), pražený slad k výrobě černého piva, drtička, malečka – místnost pro finální sušení s původním trámovým stropem natřeným hovězí krví a malými okny. Funkční model pivovarního stroje vystavený na EXPO v Bruselu (dokáže vyrobit 30 l piva). Laboratoř, mimo jiné exponáty – polarograf, za který dostal prof. Heyrovský Nobelovu cenu 1959. Hospoda se vším všudy co k ní patří. Jsou tu nádoby na pití z nejrůznějších materiálů i velikostí, kuriozity aj. Ve sklepě pak i místnost – lednice, naplnila se ledem a po čas celého léta zabezpečovala teplotu pro spodní kvašení ve spilkách.
Nepomuk – rodiště sv. Jana Nepomuckého. Narodil se kolem roku 1340 v rodině místního rychtáře Welflína. Na místě jeho rodného domku dnes stojí barokní chrám sv. Jana z 1. pol. 18. století, postavený podle plánů stavitele Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Uprostřed v kostele pod lustrem je Janova kolébka.
Nepomuckým rodákem je i akademický malíř Augustin Němejc (1861 – 1938), autor opony v divadle J. K. Tyla v Plzni.
Nad Nepomukem je zámek Zelená Hora, kde byl nalezen Rukopis zelenohorský (1817).
Žinkovy zámek, který sloužil k rekreaci ROH, nyní nepřístupný pro opravy. Zámecká kašna nese řadu erbů bývalých majitelů. V minulém století koupil zámek Karel Škoda, syn ing. Emila Škody.
Během cest za památkami jsme v autobuse vyslechli přednášky Miluše Babjakové o J. K. Tylovi, K. Klostermannovi, J. Skupovi, Vandy Čičvákové o M. Kopeckém, J. Trnkovi a M. Horníčkovi. O divadle nejen v Plzni a hudebních skladatelích, hlavně o životě J. J. Ryby zajímavě hovořil Ivan Ježo. Neplánovaně jsme vyslechli historii města Horního Slavkova a chráněné krajinné oblasti Slavkovský les, jímž jsme projížděli v oblasti Bečova, kláštera Teplá a Mariánských Lázní. Průběh zájezdu opět zaznamenával kamerou Jozef Henzély.
V Uherském Hradišti tradičně zastávka na závěrečný oběd spolu s hodnocením zájezdu, tentokrát i s písněmi a posezením před zpáteční cestou do Košic. Jako obvykle nás bezpečně domů dopravil šofér autobusu pan Štefan Uhriňák.
Jaroslava Marcziová
Nejnovější komentáře