Dne čtvrtého června michalovský místní klub Českého spolku Košice uspořádal poslední z cyklu přednášek „Osoby a události české historie“ pod názvem „Podkarpatská Rus, její začlenění a postavení v rámci I. ČSR“. V dopoledních hodinách se akce uskutečnila pro žáky osmého ročníku I. Základní školy Michalovce a v podvečer jak pro členy spolku, tak i pro veřejnost.
Toto téma bylo zvoleno proto, že většina veřejnosti a to hlavně mládeže, nemá o tomto historickém období téměř žádné vědomosti, v případě starší generace značně skreslené. Aktuálnost témy je daná i tím, že do hlavního města bývalé Podkarpatské Rusi – Užhorodu, je to z Michalovec jen 30 kilometrů a celá tato oblast měla za jak za Rakouska – Uherska tak i za I. ČSR s Podkarpatskou Rusí velmi intenzivní kontakty.
Přednášející uvedl posluchače do této tématiky krátkým přehledem jak o historii Podkarpatské Rusi, tak o národnostním i religiozním složení jeho obyvatelstva, o obrovské chudobě, alkoholismu, národnostnímu útlaku a zaostalosti tohoto kraje, který se řadil mezi nejzaostalejší části Evropy na jedné straně a v krásách zachovalé přírody a přírodním bohatstvím na straně druhé.
Zdůraznil skutečnost, že Podkarpatská Rus se k I. ČSR připojila na základe dobrovolnosti a vlastního rozhodnutí, kterému předcházely složité jednání. Nejdříve rusínští emigranti v USA prosazovali odtrhnutí od Uher. O tomto jednali i s americkým prezidentem Wilsonem. Po skončení I. světové vojny vznikly na území Podkarpatskej Rusi tzv. Národné rady. Ta v Chustu prosazovala připojení k Ukrajině, další v Užhorodu připojení k Uhrám a třetí v Prešově připojení k I. ČSR. Až v květnu 1919 Ústřední rada rozhodla o připojení k I. ČSR s podmínkou autonomie pro Podkarpatskou Rus. Tuto autonomii, skutečnou, ne právní, však nikdy nedostala. Právní ano, ale až po Mnichovskému diktátu 1938.
Za celé období připojení Podkarpatské Rusi k Československu republika pomáhala pozdvihnout toto území z jeho zaostalosti. Budovala se dopravní infrastruktura, hlavně silnice, vybudovala se síť škol a zabezpečila jejich činnost především vysláním českých učitelů, zřídily se zdravotnická zařízení hlavně pro poskytování základní zdravotnické pomoci a zabezpečování zdravotnické osvěty. Vybudovala se struktura státní správy a četnických stanic se zaměřením na zabezpečování zákonnosti na území. Velká pozornost se věnovala zvýšení úrovně zemědělství, ktoré bylo rozhodujícím ekonomickým činitelem v této oblasti. Demokratický způsob života a organizace společnosti, tak samozřejmý především v českých krajinách, byl pro zdejší obyvatelstvo něčím neskutečným, něčím, co si postupne osvojovali v průběhu několika let.
Za deset let soužití Podkarpatské Rusi s Československem se podařilo pozdvihnout tuto zaostalou část republiky tak výrazným spůsobem, jak se to nepodařilo za celá desetiletí následující. Výsledky mohly být mnohem lepší, nebýt silné nacionalistické a náboženské roztříštěnosti a rivality jednotlivých skupin obyvatelstva ( Rusíni, Ukrajinci, Maďaři, Židé, Poláci, pravoslavní a řeckokatoličtí věřící). Tato roztříštěnost bránila lidu Podkarpatské Rusi soustředit svoje síly a úsilí na dosáhnutí ještě lepších výsledků při zvyšování vzdělanostní, kulturní, sociální a ekonomické úrovně krajiny. I přesto všechno, doposud žijící pamětníci tohoto období na území bývalé Podkarpatské Rusi, vzpomínají na tuto dobu jako na nejkrásnější část svojeho života.
Nejednotnost, nacionalizmus, nedořešená národnostní otázka v celé ČSR, nesplnění slibu autonomie, to byly hlavní důvody, proč po Mnichovském diktátu, den po vyhlásení samostatnosti Slovenska, vyhlásila samostatnost i Podkarpatská Rus. Vzápětí na to ji přepadlo maďarské vojsko a začalo obsazovat její území. Na rozdíl od Čechů, kteří nechali svoje území obsadit Němci bez boje ( s výjimkou jedné vojenské posádky na severu Moravy), Podkarpatští Rusi s Maďary o svoje území bojovali i když neměli žádnou svoji armádu, jen dobrovolnické jednotky vyzbrojené lehkými zbraněmi. Tři dni vzdorovali obrovské přesile maďarské armády vyzbrojené těžkou technikou i letadly. Dali tak celému světu najevo svůj nesouhlas s okupací.
Přednášku velmi vhodně doplnila v rámci besedy p. Adamová vyprávěním o vzpomínkách svojeho otce, který se narodil a do roku 1945 žil na Podkarpatské Rusi.
Beseda, která následovala, svědčila o tom, že téma posluchače zaujalo a zejména ti starší ji doplnili svými vzpomínkami na I. ČSR.
Miroslav Schýbal
Nejnovější komentáře