Po stopách románu Aloise Jiráska Bratrstvo

Celý týden jsem jako organizátorka zájezdu bedlivě sledovala předpověď počasí. Čekal nás totiž výlet vedoucí cestami pod Tatrami, Spišskou Magurou, Zamaguřím, opravdu nejkrásnějšími místy Slovenska. První část putování po stopách románu Bratrstvo se konalo už v červnu a počasí se vydařilo. Ale nyní se počasí moc dobře nevyvíjelo.
Účastníci zájezdu přišli na sraz ráno v 7 hodin odhodlaní nenechat se počasím odradit. Už za Prešovem se však ukázalo, že nám bude přáno. Za Braniskem to bylo jasné, vrcholy Tater vystupovaly z mlhy, bylo vyhráno. Program cesty nás vedl přes Spišskou Belou, Slovenskou Ves, Spišskou Starou Ves, do Červeného Kláštera. Přesně kopíroval cestu, která tudy vedla už ve středověku a po které táhla bratrská vojska po porážce na Spišském hradu.
Hned na začátku jsme si nenechali ujít tzv. procházku v korunách stromů v Bachledové dolině ve Ždiaru. Ve výšce jsme strávili 3 hodiny, ale stálo to opravdu za to. Výhled na Tatry byl nádherný, pobyt na čistém vzduchu každému prospěl. Bylo to vidět všem na tvářích. Určitě to byl pro mnohé nezapomenutelný zážitek. Fotografie je důkazem spokojenosti.
V další části nás čekala opravdová cesta po stopách Janka Kozice a jeho družiny nebo Marie, milenky hejtmana Talafúsa. Dnes trvá cesta přes Spišskou Maguru k Dunajci autem hodinu, ve středověku trvala 2 dny. Snažila jsem se seznámit účastníky ve zkratce s románem, aby se aspoň trochu ocitli v době první poloviny 15. století.
Bratrstvo je, podle mého mínění, skvělá trilogie. Je pravda, že je třeba si zvyknout na starou češtinu, ale románový děj uchvátí. Odehrává se ve středověku v bývalých Horních Uhrách – vlastně v dnešním Slovensku. A popisuje příběh kousku česko-slovenské historie. Na jedné straně zbytky českého husitského vojska společně s naverbovanými Slováky. A v románě tuto pospolitost ani nepostřehneme, tak je vše samozřejmé. Spisovatel A. Jirásek není velikánem náhodou. S hlavními hrdiny čtenář procválá půl Slovenska, od Trenčína až po německý Kežmarok, Bardějov, a nakonec až na krajní východ do Košic, Nižné Myšľe, Blatného Potoka (nazývaného slovenské Lipany, podle definitivní porážky husitského odboje Bratříků roku 1458). Čtenář pobude v hradech a pevnostech, které jsou dnes většinou zříceninami.
Jako milovník Slovenska obdivuji hodnověrnost románu. Slovensko znám dobře a musím jen konstatovat, že se Jirásek opravdu nemýlí. A jsou to opravdu i dnes zapadlé kouty, které popisuje bezchybně. Stejně věrohodně líčí tehdejší život, mravy, ovzduší v rámci velkého Uherska. Jirásek několikrát Slovensko navštívil, inspiroval se místem, krajem, rozmlouval s lidem. Na románě pracoval 10 let a vzniklo tak jedno z jeho nejmohutnějších a umělecky nejhodnotnějších děl.
To všechno si poslechli účastníci, pozorujíce cestu přes Spišskou Maguru. Sjezdem z tohoto sice nevysokého, ale dělícího pohoří, se před námi objevila krajina trošku jiného rázu – Zamaguří. A. Jirásek ji popisuje takto:

…Kozic vyjel sám, beze všeho průvodu, v rysí čepici, v teplém plášti. Vydal se směrem k dědině Staré Vsi silnicí, kterou se jezdilo dále k Lechnickému klášteru (pozn. dnes Červený klášter). Jel pořád ostrým klusem hlavní silnicí, maje po levé ruce Dunajec a luka při něm. Neměl již daleko do kláštera Kartuzů, tam však nedojel, ale zahnul vpravo do údolí. Dostal se na bídnou cestu mezi lesnaté svahy, kde*v těsnině byla zalezlá obec Lechnica… (pozn. tam byla podle románu zavražděna Bratříky zrádkyně Mária)

Tuto a jiné ukázky z románu jsem četla během cesty. Rychle to uběhlo a právě na zmíněném rozcestí do Lechnice nás v Kolibě v obci Červený Klášter čekal oběd. Ještě jsme si prohlédli nábřeží Dunajce pod pověstnými Třemi Korunami a také krásně obnovené lázně s názvem Smerdžonka.
Cesta do Košic určitě každého, kdo vnímal podzimní barevnou přírodu, potěšila. Pohledy na bývalá sídla husitských hejtmanů, případně na hrady dobývané husity, ležící podél zpáteční cesty, budou možná některé účastníky inspirovat k zájmu o historii a k výletu. A to bych byla ráda.

Miluše Babjáková
Foto Jiří Gregorek