Po roce v Žiarské dolině

Střídavě oblačno, ale nakonec vše dobře dopadlo
Již od rána, v sobotu 21. 9. 2013, bylo ve vzduchu něco, co viklalo naše odhodlání. Garantka jednodenního výletu do Žiarské doliny na setkání členů českých spolků, M. Babjáková, neodolala virovému ataku a musela zůstat v posteli. Její manžel doručil ráno na autobusové nádraží žádané instrukce a potřebné materiály. Omluvil se i předseda ČSnS P. Doležal. Zůstalo to na mně. A k tomu ještě ta děsivé mračna. Vyjeli jsme, ale lilo celou cestou. Uvažovali jsme o náhradním programu, ale když jsme dorazili na do výchozího místa Žiarské doliny a po uvítání domácím Ing. Havlem padlo rozhodnutí: „Jdeme!“ Z ruksaků jsme vylovili pršipláště a parazóly a všech 34 účastníků z Košic spolu s dalšími ze Staré Ľubovně, Martina, domácích a ještě dalších se vydalo na 5,3 km tůru na Žiarskou chatu (1325 m). Cestou vytrvale krápalo, ale už sem a tam vykukovalo hřejivé slunko. Vrcholky Barance, Baníkova (2178 m), Plačtivé (2126 m) místy pokrýval sníh a válely se husté mraky. Leč nevzdali jsme to. Přibližně po 1 a půl hodině jsme dorazili do cíle. Stále chvilkami poprchávalo. V chatě bylo „narváno“. Nebylo ani kam si sednout a zahřát se kýženou zelňačkou – kapustnicí. Ale postupně jsme se vystřídali a po chvíli se vydali k místu setkání na symbolický hřbitov, abychom vzdali úctu a pietní vzpomínku obětem Západních Tater. A to už se slunko přestalo skrývat a příjemně prohřívalo naše zmáčené oděvy a prokřehlé údy.
Slavnostní pietní akt zahájil milými slovy místní organizátor Ing. Havel. Následně vystoupil člen horské záchranné služby, který vzpomněl některé tragické příběhy těchto hor. Přímluvou pozdravil přítomných i zástupce primátora Liptovského Mikuláše. A to už se horským údolím nesly písně p. Arkaiové s klavírním doprovodem Mgr. Malinové z Košic. Následně zástupce ČS ze Staré Ľubovně zarecitoval báseň Jaroslava Saiferta „Píseň o rodné zemi“. Po minutě ticha zazněla zborovým zpěvem píseň „Čechy krásné,Čechy mé“. Tak jsme vzdali úctu obětem Západních Tater – Roháčů, druhého největšího horského masivu Slovenska.
Příroda vyslyšela naše přání a dopřála nám pokochat se zdejší scenérií. Mnozí z nás vyšli k nedalekému horskému vodopádu, aby se zaposlouchali do zurčící vodní symfonie a krásy horského potoka. Pak jsme se sešli v horské chatě. K skvělé náladě přispěla p. Malinová hrou na klavír a my ostatní spontánním zpěvem, který nás zblížil a dal zcela zapomenout na ranní nepřízeň počasí. Nikomu se odtud nechtělo. Ale čas odchodu autobusu v 16:30 se neúprosně blížil a čekalo nás cestou dolů opět téměř 1 a půl hodiny chůze. Není nad to nechat spočinout své znavené údy na sedadlech autobusu, který nás má odvézt domů.
Nedojeli jsme však daleko – jen do Smrečan, výchozího místa Žiarské doliny. Autobus přestal poslouchat. Když konečně po mnoha marných pokusech šoféra autobusu umoudřit motor se mu podařilo zařadit alespoň „dvojku“ (na vině byl asi i Vlado Šípoš,který dodal, že naše cesty jsou „na jedničku“ – při vyšších rychlostech už nevyhovují), dobelhali jsme se želvím tempem alespoň na nádraží v Liptovském Mikuláši. A opět nám to vyšlo. Rychlík do Košic přijel během půlhodinky. Do Košic jsme se vrátili před dvacátou hodinou bohatší o zážitky, plni dojmů a šťastni, že se všechno nakonec v dobré obrátilo.
A nenecháme se odradit ani v příštím roce a už nyní se těšíme na setkání v Žiarské dolině.

Jiří Gregorek