Místní klub v Michalovcích, součást Českého spolku v Košicích, pokračuje i v roce 2020 v dlouholeté úspěšné tradici cyklů přednášek Osoby a události, které se zabývají historií dotýkající se obou našich národů. Přednášejícím je člen Českého spolku JUDr. Miroslav Schýbal. Přednášky jsou určeny nejen členům spolku, ale zejména široké veřejnosti, ale hlavně školní mládeži, pro které je obsah přizpůsobován věku.
V roce 2020 jsme se tematicky zaměřili na vznik a existenci křesťanství a tradice jeho řeholí a řádů.
Po smrti Ježíšově šířili myšlenky křesťanství jeho nejbližší společníci – apoštolové a neustále rostoucí zástupy jejich učedníků. Křesťanství bylo v počátcích náboženstvím utiskovaných, jeho vyznavači však nebyli vedeni k odmítání poslušnosti a k odporu proti bezpráví, spíše k trpělivému snášení svého údělu.
Rozhodující podíl na rychlém šíření nauky měla víra v posmrtný život, ve vzkříšení a život věčný, ve kterém si budou všichni rovni. Křesťanství se tak rozšířilo v celé Římské říši, která byla v náboženských otázkách velice tolerantní. Je známo, že Římané do svého panteonu bohů včleňovali i božstva porobených národů, a tím účinně bránili šíření revolty v obsazených oblastech. Už druhý římský císař Tiberius, který panoval v letech 14 – 37, navrhoval Senátu, aby do tohoto panteonu byl přijat i Ježíš. Senát tento návrh odmítl, protože křesťanství bylo náboženstvím Židů a ti, jak bylo známo, uznávali pouze jediného boha – toho svého, a odmítali bohy Římanů a božskou podstatu císaře. Křesťanství bylo pro ně jenom jednou ze židovských náboženských sekt, které bojovaly proti Římu a za osvobození Palestiny jako židovského státu. Naopak sílilo pronásledování křesťanů, které vyvrcholilo v roce 64 za císaře Nera, který nařídil zapálit Řím a svedl to na křesťany. Pronásledování skončilo tzv. Milánským ediktem v roce 312, kdy bylo křesťanství zrovnoprávněno s ostatními náboženstvími.
Křesťanství se dál šířilo do všech oblastí tehdy známého světa. Na východě, především v Egyptě, Sýrii a dalších historicky známých kulturně i společensky vyspělých civilizacích, kde lákalo svým důrazem na rozvoj duchovního života, meditace, život v chudobě, ale také v lásce k lidem bez ohledu na jejich společenský status, v péči o chudé a nemocné. Dostalo se až do oblasti Číny, do chudých hor Gruzie, Arménie a do dalších zemí. Mniši, kteří působili jako šiřitelé křesťanství, zakládali kláštery, které se záhy staly centry vzdělanosti, kultury a nositeli vyšší úrovně života obecně.
Evropa, která byla v té době na výrazně nižší kulturně-společenské úrovni, přijímala myšlenky křesťanství díky misijním cestám. I způsob přijímání křesťanství byl odlišný. Když vládci jednotlivých zemí a rodů shledali, že je tato nauka pro ně prospěšná, protože učila poslušnosti vůči vrchnosti a navíc nabízela možnost rozšiřování panství pod záminkou šíření víry, docházelo k násilnému obracení obyvatelstva na křesťanskou víru. Byla přijata a prosazována zásada, že poddaní musí sdílet stejnou víru, jako jejich panovník. Mnohokrát to mělo krvavé následky. Frankové vyvražďovali Sasy a následně noví křesťané – Sasové – vyvražďovali celé slovanské kmeny usazené v Polabí.
Knížata vládnoucí na našem území chápala důležitost křesťanství pro budoucnost svou i svých říší – už jenom proto, že jejich silný soused – Frankové, sílil především proto, že se oficiálně hlásil ke křesťanství.
Tehdy musela být v zemi křesťanská mise strpěna a přijata, jinak by misionáři – věrozvěstové, nepřišli.
Už ve druhé polovině 7. století a silněji v druhé polovině 8. století pronikaly ideje křesťanství na naše území z Franské říše. Kníže Pribina, ovládající významnou oblast západního Slovenska a Panonie, dal ve svém sídle v Nitře vystavět křesťanský chrám a v roce 828 ho nechal vysvětit. Položil tak základy církevní organizace na našem území. Po jeho vyhnání a připojení knížectví k Velkomoravské říši dochází ke spojení církevních organizací v celé říši.
Po porážce Velkomoravské říše a jejím obsazení Avary byla církevní organizace na našem území rozvrácena, ale nezanikla úplně – ne všude se Avaři usadili.
Na území Čech a Moravy působila v druhé polovině 8. století s malým úspěchem také irsko-skotská mise. Počátkem 9. století sílilo působení bavorských misionářů. V roce 834 přijímá kníže Rastislav křest z rukou bavorského biskupa a tím došlo k tzv. křestu všech Moravanů. Po té už Bavoři nemohli Velkou Moravu napadat pod záminkou šíření křesťanství. Z téhož důvodu přijímá v roce 845 v bavorském Řezně křest 14 českých velmožů i s družinami.
Na Velkomoravské území přicházejí, na Rastislavovo pozvání, vyslanci byzantského císaře, kněz Konstantin a jeho bratr Metoděj, aby šířili křesťanství ve slovanském jazyce. V roce 878 z rukou arcibiskupa Metoděje přijímá křest český kníže Bořivoj i jeho žena Ludmila. Právě díky působení Ludmily, babičky knížete Václava, nastal rozmach christianizace u nás. Bořivojův nástupce Spytihněv se v roce 895 podřídil bavorskému biskupství, a tak se na našem území šíří i liturgie latinská. Díky podpoře knížete Oldřicha a jeho syna Břetislava se po rozpadu Velké Moravy jedním z center slovanské církevní liturgie stává benediktinský klášter v Sázavě. V roce 1096, za vlády knížete Břetislava II. byla slovanská liturgie na našem území zrušená.
Druhou část přednášky, týkající se mnišského řádu benediktinů, uslyší posluchači v březnu.
Potěšilo nás, že v následující debatě mnozí z návštěvníků doplňovali údaje z vlastního studia a četby a ujasňovali si dobovou situaci, aby ji beze zbytku pochopili. Oceňovali vysokou úroveň přednášky a od jejího pokračování si jistě mnoho slibují.
JUDr. Miroslav Schýbal
Nejnovější komentáře