Chci se s vámi podělit o své dojmy z návštěvy jednoho domova. Nese jméno Maják a sídlí v pěkném domě v obci Zdoba asi 5 km od Košic.
Toto zařízení je prvním zařízením rodinného typu pro hluchoslepé a vícenásobně postihnuté dospělé osoby žijící na Slovensku. Bylo otevřené v lednu 2007 a je finančně podporováno Košickým samosprávním krajem.
Už jen samotné slovo hluchota nebo slepota vyvolává v nás, kteří takto postižení nejsme, respekt a nejistotu. A život hluchoslepých lidí je pro nás úplně nepředstavitelný.
A přece!

A o tom bych Vám chtěla povyprávět.
Známá z Martina mě poprosila, abychom se na předsednictvu Českého spolku v Košicích seznámili s existencí tohoto ústavu blízko Košic. Zástupkyně ústavu by nám prý rádi věnovali nějaké kresbičky postižených lidí. Když jsem byla pověřena, abych se do domova podívala a zjistila co bychom my, občanské sdružení, právě neoplývající finančními prostředky mohli pro ně udělat, měla jsem smíšené pocity a mezi tyto lidi jsem měla téměř strach i jít.
Telefonicky jsem se spojila s personálem Majáku, určili den návštěvy. První dojem byl, že ve velkém útulném domě byla čistota a pořádek a vůbec na mě nezapůsobil smutným dojmem. Pracovnice ústavu mě představily svěřencům. Je jich tam 7 z celého Slovenska ve věku asi 18 až 25 let (podle mého soudu). Podání rukou bylo velice emotivní, ale mohu říci, že velmi příjemné. Už ze stisku ruky bylo cítit o jakou míru postižení jde a cítila jsem, že jsou šťastni. Stisk totálně hluchoslepého mladého muže byl nejsilnější. Dotek s člověkem je pro něho vlastně jediný pocit blízkosti člověka. Ostatní svěřenci jsou sice hluší, ale mají malý zbytek zraku nebo naopak jsou úplně slepí, ale mají zbytky sluchu.
 

{besps}Majak{/besps}

 
Po seznámení pomocí posunkové řeči mi ukázali své pokojíky. Ty jim vybavují nábytkem rodiče. Žasla jsem nad pořádkem. Je pravda, že hrubý úklid jim udělá uklízečka, ale nad drobnou péčí o své věci a pomůcky jsem žasla . Což teprve když mi někteří ukázali své kresbičky vytvořené s malým zbytkem zraku, nebo vykreslení svých zážitků perfektními kresbičkami v počítači (u počítače byla velká obrazovková lupa). To jsem opravdu byla na tom tak, že jsem se neubránila slzám, ale současně i ve mně bylo určité uspokojení, že i takto postižení si najdou své koníčky, mají radost ze sebemenších úspěchů a mají radost ze styku s lidmi.
Můj strach ze setkání byl ten tam. Vybrala jsem 3 kresbičky, které jsme dali jako určité povzbuzení do tomboly na plese. Z rozhovoru s personálem Majáku vyplynulo, že by chtěli, abychom přišli na návštěvu i příště, poseděli si na zahradě, abychom udělali postiženým radost a pozvali je do Košic, případně jiné vhodné aktivity. Pro takto postižené mladé lidi je ohromnou radostí každá aktivita, byť návštěva cukrárny v Košicích, nebo jízda na konících, nebo plavání, ale i pouhá návštěva lesa, kde mohou hltat vůně.
Rozhodli jsme se, jakmile to dovolí jarní počasí, obyvatele ústavu pozvat k nám do Košic. Aby se u nás dobře cítili, zkusíme pro ně zabezpečit vhodný program. Pokud se na některém nejbližším programu Českého spolku objeví kasička s nápisem Maják neberte to tak, že pro ně žebráme peníze, ale přispějte třeba jen malým obnosem těmto statečným lidem třeba na kreslící potřeby nebo na nějakou dobrotu v cukrárně.
Nemůžu tuto poznámku ukončit jinak, než svým zážitkem z večera toho samého dne. Na zastávce tramvaje hlouček lidí stejného stáří jako obyvatelé ústavu se bavil tak, že jsem měla strach stát vedle nich a poslouchat jejich vulgarizmy. Bylo zřetelné, že od nudy nevědí co se sebou. A tak mi bylo smutno ne z těch v domově, kteří se těší ze sebemenšího úspěchu, ale z těchto lidí na zastávce.
 
text a foto: Miluše Babjáková
 
{jcomments on} 
error: Obsah je chránený!!