Mlýn, příběh téměř detektivní

Byla to zvláštní rodina. Dnes by se nad tím nikdo nepozastavil, ale tehdy…
„Tak toto jsou mé děti,“ chlubil se mlynář, „Marie, Anička a Bětka. A toto je moje nejmilejší, Fanynka.“
„A toto jsou moje děti: Ludmila a Zdenka,“ přidala mlynářka.
„A toto je náš nejmladší, Honzík,“ postrčil mlynář dopředu dítě společné lásky.
Oženil se podruhé, protože ovdověl. A děti potřebují matku. Nabízely se mu vyhlášené krasavice, i z Bystřice, dokonce i z Přerova, ale mlynář Jan se nakonec rozhodl pro vdovu Annu, která mu do manželství přinesla nejen dvě děvčata, ale především mateřský cit. Jeho děti jej moc potřebovaly. Velmi dobře poznaly pevnou otcovu ruku, ale chybělo jim pohlazení. A tak to udělal hlavně pro ně, aby nezvlčily.
Všechny ty řeči o majetku a závist, která patřila ke každé pomluvě, pouštěli jedním uchem dovnitř a druhým ven. Měli se rádi a za rok už bylo z mlýnské zahrady slyšet smích děvčat a k tomu kňourání nejmenšího uzlíčka, Honzíčka.

Celý příběh si můžete přečíst na stránce

Krajina príbehov
AktuálněMlýn, příběh téměř detektivní