Je tomu už dobrých 60 let od doby kdy jsme spolu hráli v Pražském vysokoškolském jazzovém orchestru. Jirka Drobný na kontrabas, já na klavír. Též jsme spolu studovali na stejné Vysoké škole chemicko-technologické v Praze, on gumárenskou já potravinářskou technologii. A dokonce jsme bydleli i na jedné studentské koleji v Praze Dejvicích. On pochází z Kladenska, já z Kolína. Ale spojila nás hudba, konkrétně tehdy vysoce módní swing, jeho fascinující rytmus, jedinečné frázovaní, krásné melodie a iritující improvizace. Ano, to byla ta hudba našeho mládí v období padesátých let minulého století. Při ní jsme se mohli vybláznit do sytosti.
Po promoci se naše cesty na dlouho rozdělily. Já se odstěhoval na Slovensko do Michalovců, zde se mi podařilo sestavit první swingový orchestr na Zemplíně, který hrál s velkým úspěchem v létech 1958 – 1969. Ale o tom bude jiný program letos na podzim. Teď se vrátím zpět k Jirkovi. On v 60. létech emigroval na západ až nakonec zakotvil v USA. Zde též si zahrál s některými jazzovými kapelami, ale svoji profesionální činnost zaměřil na odbor, který v Praze úspěšně vystudoval. A bol v tom opravdu mimořádně úspěšný. Pracoval i jako technický ředitel v některých amerických gumárenských společnostech. Přitom večerně vystudoval polymerní vědu, stal se odborných vědeckým asistentem, přednášel na mnohých odborných fórech v celém světě, napsal množství odborných knih, pracuje jako odborný konzultant a soudní znalec v dalekém zahraničí a tuto činnost vykonává doposud, byť už oslavil své 82. narozeniny. Jeho koníčkem však zůstává hudba a vždy si rád zahraje na kontrabas i s jinými muzikanty. A to jsem ani nevzpomínal jeho aktivní sportovní činnost. Doposud hraje tenis a lyžuje, tenis kdysi i závodně, zatím co v lyžování působil jako instruktor. No je to úžasně aktivní člověk, to se jen tak nevidí. A takovýto lidé nám za socializmu odcházeli do zahraničí, neboť u nás nenacházeli dostatečné pole působnosti.
V období komunistického režimu byl můj kontakt s Jirkou nemožný. Až někdy před 10 léty mi doma zvoní telefon, já zdvihnu sluchátko a tam se ozve : „Brum, brum.“ Nevrle se táži kdo tam? A zase jen „Brum, brum.“ „Nedělejte hlouposti, buď se ozvete normálně, nebo složím. Až tehdy se přihlásil: „Neblázni a neskládej! To jsem já tvůj starý kamarád Jirka Drobný.“ „Jé, Jirko, sním nebo bdím? Ty žiješ? Odkud voláš?“ A na druhé straně sluchátka se ozývá: „ Volám z USA, z Bostonu, v blízkosti kterého už řadu let bydlím. Našel jsem si tvoje telefonní číslo na internetu. Příští týden mám přednášku ve Zlíně a zvu tě na setkání. Hotel platím.“ Neváhal jsem ani sekundu a účast přislíbil. Tehdy jsme se setkali po dlouhých létech poprvé, další rok přijel k nám do Michalovců, kdy jsme si všechno povyprávěli a na další rok mne pozval do USA. Moje manželka, kterou též pozval, však nechtěla na tak velkou cestu letět a tak se naše setkání odkládalo. Až vloni, kdy jsem oslavil osmdesátku mi Jirka říká: „Buď přijedeš hned teď, nebo potom už asi nikdy.“ Zaslechl to můj syn a říká: „Táto, letíme do USA spolu. A neboj se, já všechno vyřídím i za tebe. Víza i letenky. Jen mám jednu podmínku. Musíme navštívit též New York, jinak se nebudu cítit, že jsme byli v USA.“ Odpověděl jsem, že platí. A tak jsme se vloni v druhé polovině září vydali na cestu do USA. Bylo by o tom dlouhé povídání a tak jen stručně. Jirka nás uvítal na letišti v Bostonu a ubytoval nás ve svém domě asi 100 km od Bostonu v nádherné přírodě. Autem nás povozil po širém kraji, byli jsme i v turistické oblasti u Atlantického oceánu. Ale do New Yorku nás nevzal, tam ať jedeme sami. Později jsem pochopil proč.
Z Bostonu do New Yorku je to asi 300 km, jeli jsme tam vlakem něco přes 3 hodiny. Fantastická cesta. Ale ještě překvapivěji na nás zapůsobil New York. Když jsem vystoupil z rychlíku na nádraží Penssylvania a vstoupil do ulic, musel jsem se zachytit nejbližší stěny. Z těch mrakodrapů okolo se mi zatočila hlava a skoro jsem upadl na zem. Ale to by zase byl celý jeden dlouhý článek o New Yorku a tak se vrátím k hlavnímu tématu a to je náš společný koncert v Michalovcích.
Ing. Jiří George Drobný měl koncem letošního května odbornou přednášku v Bratislavě a po vzájemné dohodě přicestoval na krátkých pár dní i do Michalovců. Zde jsem dojednal koncert pod názvem „Swingový klavír“ na den 1. 6. Je to sice i mezinárodní den dětí, ale jiný termín na náš koncert nebyl možný. Jirku představuji jako George Drobný, hráče a sólistu na kontrabas. Výrazu že je basista se úmyslně vyhýbám, snad aby nevzniklo jiné podezření. Kontrabas jsme zapůjčili z Umělecké školy v Sobrancích, velkou zásluhu na tom má náš baskytarista Paľko Hujdič. Jirka si pochvaluje, že na tak dobrý nástroj už dávno nehrál. Na bicí nástroje sólistu doprovází Martin Vidiševský, já hraji na klavír. Samozřejmě pár swingových melodií zazpívá naše zpěvačka Gabika Kozmová. V obecenstvu sedí jako vždy členové Českého spolku v Michalovcích a naši zdejší příznivci, kterých tu máme nemálo. A přicestoval i doc. Sedlatý z Košic, udělal nám i pár snímků. Vlakem přijel i milý host z Českého spolku Liptov se sídlem v Liptovkém Mikuláši pan Miroslav Nesrsta. Úspěch je velký, obecenstvo vstává, tleská, musíme přidávat. V závěru programu si všichni přítomní zazpívali píseň na melodii amerického tradicionálu Idaho s českým textem, který jsme si kdysi dovezli z Prahy: „Já mám tetu Betu z Tibetu, strašně rád ji škrábu na hřbetu. Vóna si v tom hrozně libuje, hory doly za to slibuje.“ Ještě pár rozhovorů pro slovenský rozhlas ode mne i od Jirky, který si nesmírně pochvaluje naše vystoupení, zvlášť kladně hodnotí zdejší milé publikum. A už v té nejlepší náladě se rozcházíme. Všímám si, že každý si cestou notuje text skladby „Teta Beta“ a usmívá se. Tak dobrou noc a těšíme se všichni na další program. Bude-li však i s Jirkou, těžko říci. Boston je daleko!

Otakar Krásenský, ČS Michalovce
foto: Václav Sedlatý

Místní klub MichalovceKontrabasista z USA a swingující Michalovce