Únorové setkání příznivců dobré hudby a literatury bylo věnováno Jaroslavu Ježkovi. Tento skladatel vážné i populární hudby, dirigent a interpret, jemuž skoupý osud vyměřil pouhopouhých pětatřicet let, se narodil 25. září 1906 v Praze na Žižkově.
Pro bližší seznámení s Jaroslavem Ježkem jsme vybrali dvě knihy:
Jaroslav Ježek a Šťastné blues. Tu první napsal Václav Holzknecht, Ježkův přítel, klavírista, hudební vědec a spisovatel. Literárnímu historikovi a publicistovi Františku Cingerovi vyšlo jeho Šťastné blues v roce 2006. V předmluvě mimo jiné píše: „Téměř nevidomý Ježek neměl rád samotu, verš Voskovce a Wericha z oblíbené písně Tmavomodrý svět: …vím, že je tu všude tma, já ji nevidím… vystihoval podle mě širší paletu pocitů, než se dá slovy vyjádřit. Proto vyhledával společnost, která by přerušila vnímání jeho vlastní indispozice, proto potřeboval zjišťovat, že ho druzí mají rádi a on se svým trápením není sám. …svou hlavu, trup, dvě ruce, nohy nevidím. Co naplat, že ač nemám hlad, duše smutná.“
Jaroslav Ježek odmala na jedno oko neviděl vůbec a na druhé velmi, velmi málo. Navíc jako malý chlapec překonal spálu s komplikacemi a zůstal nahluchlý. Jeho otec asi nebral příliš vážně synovo rozhodnutí, že bude hudebním skladatelem. Obecnou školu musel pro svůj hendikep navštěvovat v Hradčanském ústavu pro výchovu a léčení slepých nebo na oči chorých dětí. Ale právě na Hradčanech získal základy své lásky k hudbě. V roce 1921 byl Dvořákem přijat na klavírní oddělení Hudebního učiliště, tři roky nato začal studovat na Státní konzervatoři v Praze. Už na přijímacích zkouškách hrál skladby Maurice Ravela a Paula Hindemitha. Také obdivoval a hrál skladby Igora Stravinského. Rektorem pražské konzervatoře byl v té době J. B. Foerster. Ježka učil i Josef Suk. Mezi přátele J. Ježka patřil i V. Holzknecht, E. F. Burian, Karel Ančerl, Vítězslav Nezval.
Jaroslav Ježek měl neobyčejnou hudební paměť. Nejdřív si přečetl pár řádků partitury a pak hrál na klávesách zpaměti. Všechny skladby klasické i moderní hrál bez not. Jeho absolventský koncert pro klavír a orchestr v Radiopaláci hrála Česká filharmonie pod vedením jeho profesora Jiráka. V té době skládal i scénickou hudbu pro Národní divadlo. Po absolutoriu na konzervatoři jel na zkušenou do Paříže, kam se o pár let ještě vrátil, když se tam natáčel film Pudr a benzin.
Již v době studií začal působit v Osvobozeném divadle. V roce 1929 se stal šéfem Orchestru Osvobozeného divadla. V jednom rozhovoru na otázku zda komponuje rád pro Voskovce a Wericha odpověděl: „Bodejť ne, vždyť mám ty voly – děsně rád. Proto komponuji předehry pro Osvobozené divadlo i vlastní hudbu na texty Voskovce a Wericha tak, aby se osobnostem obou autorů co nejvíce přizpůsobila“. Pro Osvobozené divadlo složil i foxtrot Tři strážníci, kde zpívají všichni tři. Ve spolupráci „tří strážníků“ vznikala postupně slova a hudba i k Tmavomodrému světu. Voskovec a Werich rádi vzpomínali na dobu, kdy zamilované blues zpečetilo jejich trojspolek. V Osvobozeném divadle zpívala také Míla Ledererová. Mladí lidé se do sebe zamilovali. V zachované korespondenci mezi Mílou a Jaroslavem se můžeme dozvědět, že jedna jeho klavírní sonáta byla vybrána pro Mezinárodní hudební festival ve Florencii, jako jediná skladba českého skladatele.
Jaroslav Ježek měl ještě velké plány, hudbu k baletu, dvě opery, klavírní skladby a další věci pro Osvobozené divadlo, ale blížil se 11. listopad 1938, což bylo datum zákazu činnosti tohoto divadla. Voskovec, Werich a Ježek odjeli do Ameriky. V New Yorku se musel J. Ježek smířit, že jako profesionální skladatel si na své představení v Novém světě bude muset počkat. Radost nacházel v práci s mužským a později i s ženským pěveckým sborem. Tam se seznámil s Francis Bečákovou původem z Moravy, s níž se dva dny před smrtí oženil. V posledním měsíci života J. Ježkovi začaly vážně selhávat ledviny, přidal se zápal plic a 1. ledna 1942 zemřel.
Hudebně literární odpoledne bylo doplněno vhodnými skladbami J. Ježka. Posluchači opět plně obsazeného sálu si se zájmem vyslechli Bugatti step, Tmavomodrý svět, Tři strážníci, Hej pane králi, Svět patří nám a další. Literární ukázky četli Helena Miškufová, Eva Balušíková, Michala Kučerová a Petr Vilhan. O obrazovou, filmovou a hudební prezentaci se postaral Taras Kapráľ.
Až někdy budete v Praze, vzpomeňte si, že na domě v Kaprově ulici č. 10, kde Ježek bydlel, je pamětní deska a v jednom bytě je přístupný i Ježkův Tmavomodrý pokoj.
Eva Balušíková
Nejnovější komentáře