Chlapci a dívky od Bobří řeky (letní tábor 2011)

Na samém konci prázdnin čekal na děti našich členů letní tábor s pestrým programem. Počasí nám přálo, sluníčko hřálo – někdy až velmi, ale v krásném prostředí chaty Hámor v Kokavě nad Rimavicí to nikomu nevadilo.
41 dětí a 9 vedoucích se přeneslo do knihy od Jaroslava Foglara: Hoši od Bobří řeky. Příběh vycházel  z vyprávění, kterým Rikitan – vedoucí hochů od Bobří řeky – motivoval chlapce k vytvoření klubu a ke snaze stát se lepším i  něco zajímavého u toho zažít. My jsme v našem táboře stejným příběhem motivovali všechny děti – dívky, chlapce , malé i velké.
Tento příběh se odehrával v době, kdy divoký západ přestával být divokým. A my jsem se všichni přenesli daleko na sever, kde žil na Bobří řece ve Sluneční zátoce uprostřed lesní divočiny zálesák Farell se svým malým synkem Royem.
V té době již vymírali indiáni, kteří toužili po bílých skalpech a Farell se tedy klidně mohl věnovat lovu, aniž se musel obávat rudých lidí. Žil s nimi v přátelství a v nedaleké indiánské osadě Silver Star jej vždycky rádi viděli.
Malý Roy již neměl maminku, zemřela záhy po dostavění srubu. A tak byl Roy jedinou radostí svého otce. Nebyl však rozhodně sám. Indiánské ženy naučily Roye poznávat kořeny k barvení a léčivé byliny. A jejich rudí muži jej zase učili loveckým a stopařským dovednostem, nejednou přidali i příběhy ze životů svých i svých předků. Roy rostl a sílil. Byl smělý, silný, odvážný i vytrvalý. Nebál se chodit v noci přes močál, kam se pověrčivý indián neodvážil ani za bílého dne. Vydržel celé hodiny mlčky číhat na zvěř, hladověl často den i noc. I dovednosti měl na rozdávání – brzy zdokonalil otcovy pasti a dokázal mnohé věci vyrobit jen z toho, co mu poskytla okolní divočina.
Jednoho dne našel v podkroví několik zrezivělých hřebů určených k zavěšování kůží ulovené zvěře. Umínil si, že na každý z těchto hřebů musí ulovit bobra, jedině tak dokáže své schopnosti. Lov bobrů totiž není žádná lehká práce! Vyžaduje velké obezřetnosti, námahy, vytrvalosti i chytrosti. Jak pomalu se ty hřeby plnily..
My jsme v našem táboře nahradili hřeby bílou stužkou a děti plnily úlohy za které dostávaly bobříky.  Ne pro každého byli úlohy jednoduché a některým dětem se ani nepodařilo všechny bobříky získat. Určitě jsem si ale všichni užili spoustu srandy. Děti se naučily poznávat bylinky, stopovat, šifrovat,  přežít v přírodě, střílet ze vzduchovky a luku. Dokázali odvahu – při nočních hrách. Ale také prošli velice těžkou zkouškou a tou bylo mlčení. Další  úlohou byla výroba totemů z přírodních materiálů  za kterou každý dostal bobříka zručnosti. Že naše děti mají smysl pro zodpovědnost ukázaly při lovu bobříka dobrých činů. A když  už  nám bylo opravdu hodně teplo, čekal na osvěžení bazén plný vody a potom fotbal a jiné sporty. Večer jsme si dvakrát poseděli při ohníku a zpívali písničky  ze zpěvníků. Jednou byla diskotéka venku, na které většina dětí za pomocí baterek udělala světelnou show. Nad námi bylo nebe plné  zářících a občas i padajících hvězd, což dodalo všemu kouzelnou atmosféru.
Tábor byl v opravdu nádherném prostředí  v jehož okolí se nachází velké množství zajímavostí a přírodních krás. Proto jsme zařadili do programu i dva výlety. Ten první byl do Lesnického skanzenu Vydrovo, kam nás z Černého Balogu přivezla Čiernohronská železnická.  Ve skanzenu jsme šli po naučném chodníku a tak se každý /nejen děti/ dozvěděl spoustu zajímavých věcí. Na druhý výlet jsme se vybrali úplně jiným směrem a to na hrad Šomoška. Cestou k němu jsme mohli vidět  Kamenné moře a vodopád – příroda je opravdu mocná čarodějka.
Na konci tábora nám bylo všem líto, že už je konec. Při všech hrách a činnostech, kterým jsme se věnovali utekl nějak velmi rychle a najednou pro nás přijel v neděli ráno autobus a my jsme museli nastoupit. Ach jo!!! A teď nezbývá než doufat, že se příští rok najde někdo, komu se bude chtít  další tábor připravit – že bych do toho opět šla? Ještě se uvidí…
A to už jsem dostala pár ohlasů od rodičů dětí, že chtějí tábor pro dospělé.. Tak nevím, nezní to špatně – vyzkoušíme?