Po besedách o českých spisovatelích, malířích, architektech jsme ve čtvrtek 7. února 2013 zavzpomínali v klubu na dva české komiky, kteří měli společný osud. Byli herci českých divadel, scenáristy, režiséry. Nepokojná doba je donutila emigrovat. Jeden méně, druhý více se uplatnil jako herec v cizině. Po celou dobu emigrace toužili po domovu, ale opět zasáhl režim a oba se vrátili domů do vlasti až po své smrti. Životem obou nás prováděla paní Babjáková a film promítal Ing. Sedlatý. Tentokrát přišla STV natočit příspěvek do národnostního vysílání. Aspoň ve zkratce vám připomeneme atmosféru čtvrtečního odpoledne v klubu.
Na Hugo Hassa jsme si zavzpomínali nad knížkou vzpomínek jeho manželky Bibi Hassové „Dlouhá svatební cesta“. Jeho rolí ve filmech (promítaných za totality jako filmy pro pamětníky) bylo opravdu hodně. Nejznámější film podle scénáře Karla Čapka – Bílou nemoc – jsme si v klubu promítli. Bylo zajímavé si připomenout dobu před 75 lety – dobu, kdy začínaly řinčet zbraně a lidé si neuvědomovali, jak následkem vlastní neuváženosti a „davové psychózy“ se řítí do záhuby. Čapkovo dílo je však bohužel aktuální i dnes a bohužel – lidé se nepoučili. „Bílá nemoc“ však paradoxně pomohla Haasovi v emigraci. Hrála se v letech 1938 – 1939  ve Francii a USA takže herec Haas v roli lékaře Galéna byl znám. Jeho píle a hlavně jazykové nadání mu pomohlo se uplatnit v cizině. Toužil však stále po domově. Poslední jeho návštěva byla v roce 1963 v Praze a definitivní návrat domů byl po smrti roku 1968 na hřbitov do Brna.
Jiřího Voskovce samozřejmě každý pozná jako jednoho z komediálního páru Voskovec – Werich a jejich Osvobozeného divadla. Jeho cesta na divadelní prkna a do filmu po první i druhé emigraci do USA však lehká nebyla. Politická satira, ve které se uplatnil spolu Werichem už se nenosila. Filmová role ve známém filmu Dvanáct rozhněvaných mužů po boku amerických herců byla asi ta nejznámější. I když se objevuje po boku G. Pecka, R. Burtona a jiných, hlavní role dostávají oni. V cizině se nedokáže zbavit akcentu, prosadí se pouze jako čechovovský herec. Na sklonku života si pořídí dům v kalifornské poušti, zde v roce 1981 umírá. Polovina jeho popela je uložena v hrobě vedle popela J. Wericha na Olšanských hřbitovech.
Pro nás, ale určitě i pro mladší ročníky jsou písně Jiřího Voskovce, Jana Wericha a skladatele Jaroslava Ježka národním pokladem. Kdo si rád nezabrouká písně jako Šaty dělaj člověka, Když jsem kytici vázala, Život je jen náhoda, Nebe na Zemi, Svítá , Ezop a brabenec a jiné.

Miluše Babjáková
foto Pavel Kraus

Galerie hrdostiČeští komici Hugo Hass a Jiří Voskovec