Jakmile se ve své berounské vile dozvěděl, že Praha je osvobozena, vydal se Václav Talich odpoledne 9. května 1945 s batohem na zádech na cestu. Doprava nefungovala a nemocný dvaašedesátiletý muž šel, v doprovodu své dcery Vity, celou noc pěšky. Věděl, že první dílo, které se bude po válce v Národním divadle hrát, bude Smetanova Libuše – a předpokládal, že nikdo jiný než on slavnou operu dirigovat nemůže.

Přepočítal se. On, jeden z největších dirigentů své země, reprezentující desetiletí českou hudbu v zahraničí se dozvěděl, že slavnostní operu bude dirigovat Otakar Jeremiáš. Do divadla nebyl vpuštěn. U telefonického aparátu se z úst režiséra dozvěděl, že do divadla nemá chodit, že nejdříve musí být přešetřeno jeho chování za okupace. Talich byl zdrcen. Věděl, kolikrát byl v protektorátních letech postaven před dilemata, která neměla řešení. Nejednou konal a mluvil pod nátlakem, ale vždy v dobré víře chránit Národní divadlo. Má být přešetřován? Čím se provinil?…

Ano, Václav Talich nebyl do divadla po válce vpuštěn. 12. května 1945 se u hrobu Bedřicha Smetany setkal s ministrem Zdeňkem Nejedlým, od něhož se dozvěděl strašný rezultát: „Choval jste se špatně. Bylo by správnější Národní divadlo zavřít, než hrát za Němců.“ Talich se vrátil domů a napsal si obhajobu, ve které podrobně vylíčil své umělecké martyrium napříč válečným obdobím. 21. května byl Václav Talich v Berouně zatčen, odvezen do Prahy a uvězněn na Pankráci. Po šesti týdnech výslechů ve vyšetřovací vazbě byl propuštěn pro nedostatek konkrétních podkladů k vypracování žaloby. Pak byl postaven před očistnou komisi kulturních pracovníků. Ta ho osvobodila v plném rozsahu. Zmíněná Talichova obhajoba končí slovy: „Jsem odhodlán začít znovu a nabízím své služby jako prostý voják všude tam, kde jich bude k nové výstavbě našeho hudebního života třeba, v nepřerušené kontinuitě své dosavadní umělecké poctivosti, jen mě proboha neviňte z lidské podlosti a nestavte mě do jedné řady s těmi, kteří vědomě zrazovali postoj svého národa, nebo se prostituovali ze zištnosti. To už by nebylo k přežití“. (tolik z publikace Případ Václava Talicha)

V souvislosti s loňskými přednáškami o Bedřichu Smetanovi a Antonínu Dvořákovi jsme si tentokrát připomenuli umělce, pod jehož taktovkou mnohokrát zazněly tóny skladeb těchto hudebních skladatelů. Dodnes mám zafixovanou zprávu z počátku padesátých let, bylo to pravděpodobně roku 1954, tehdy z rozhlasu znělo: „Zahrála nám Česká filharmonie pod taktovkou dirigenta Václava Talicha.“

Jako děti jsme opravdu neměli tušení, jak pohnutá historie se skrývá za vyslovením tohoto jména v poválečné době. Proto jsme se v našem klubu vrátili k ozřejmění všeho toho dění kolem Václava Talicha, i s pomocí vydané publikace. Pan Jiří Novotný nás seznámil se složitým životem Václava Talicha.

Václav Talich se narodil 28. 5. 1885 v Kroměříži. Po gymnáziu v Klatovech přešel na pražskou konzervatoř. Na přímluvy Antonína Dvořáka udělil mecenáš umění Hlávka Talichovi stipendium až do konce jeho studií. Po absolvování konzervatoře se brzy stal koncertním mistrem Berlínské filharmonie, tam se rozhodl stát dirigentem. Poté odchází jako koncertní mistr do Oděsy a stává se profesorem houslové hry v Tbilisi. Vrací se do vlasti a od roku 1907 vede Podskalskou filharmonii v Praze. V roce 1908 uspěl v konkurzu na dirigenta v nově vzniklém Lublaňském koncertním orchestru, tam se roku 1910 oženil s klavíristkou. Dále si doplnil dirigentské vzdělání v Lipsku a v Miláně. Na doporučení skladatele Josefa Suka byl přijat roku 1912 za šéfa a kapelníka opery v Plzni.

A tady už začíná jeho cesta do Národního divadla v Praze. Roku 1917 řídí poprvé Českou filharmonii a zůstává jejím členem až do roku 1941. Po smrti Otakara Ostrčila byl pověřen správcovstvím opery Národního divadla. Diriguje, vede operu Národního divadla a ještě vyučuje na pražské konzervatoři. Během války ho Němci jako nejvýznamnější kulturní osobnost neustále nutili k projevům loajality. Měl to těžké. Na jedné straně chtěl zachovat pro obsazený národ jeho Národní divadlo a národní hudbu a na straně druhé jednat tak, aby nedošlo k potlačení možnosti hraní těchto národních hodnot v kruté době. Po válce byl sice osvobozen z nařknutí spolupráce s Němci, ale jeho působení na hudební scéně bylo jen krátkodobé. Po komunistickém puči v Československu v únoru 1948 se nesměl tento znamenitý mistr taktovky objevit na veřejném koncertě v českých zemích. Spolupracoval proto se Sloven-skou filharmonií v Bratislavě v letech 1949 –1952, což mu pomohlo zotavit se z tak krutého trestu a ponížení. Koncertně se vrátil k České filharmonii až v březnu 1954. Při jeho příchodu a odchodu přeplněná Smetanova síň Obecního domu povstala. Poslední léta svého života strávil se svou rodinou ve vile u Berouna, kde také v polovině března 1961 zemřel.

Naše odpoledne s Václavem Talichem bylo zakončeno, jak jinak než Vltavou od B. Smetany a Slovanskými tanci od A. Dvořáka. Neseděli jsme sice v Rudolfinu, ale i tak jsme byli dojatí krásnou hudbou.

 

Miluše Babjáková

 

https://www.zonerama.com/Link/Album/5801672

error: Obsah je chránený!!