Většina z nás četla Staré pověsti české od Aloise Jiráska, vzpomínáte si na pověst o Křesomyslu a Horymírovi? Když jsem před několika lety jel autem z Prahy přes Radotín do Bechyně, upoutal mne název obce, kterou jsme projížděli – Neumětely. Vzpomněl jsem si na onu pověst a nedalo mi nepoohlédnout se po stopách této báje.

Pro připomenutí jen několik volně upravených slov o této velmi poučné pověsti.
Za panování vojvody Křesomysla (Přemysl, Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl, …) si lidé více hleděli hor, nežli orání a stád. Přemnozí se dali na kutání a hledání kovů v hlubinách země. Vybírali z písku zlato, jehož nalézali všude dost. Každý chtěl kvapně zbohatnout. Úhor nikdo neobdělával, role ležely ladem. Lidé bohatli zlatem, ale chyběl jim chléb. Mnozí vladykové rodů, v čele s vladykou neumětelským, Horymírem, to těžce nesli. Odebrali se proto k vojvodovi na Vyšehrad domoci se nápravy. Křesomysl, sám ovlivněn leskem vzácného kovu, nedbal jejich proseb, dal uvrhnout Horymíra do žaláře a odsoudil ho ke ztrátě hrdla vlastním mečem.
Když takto ustanoveno, promluvil Horymír ke knížeti: „Ctnostný kníže, tvým soudem jsem odsouzen; a poněvadž mně živu býti nelze, toliko za to prosím, popřej mi toho dřív, než umru, ať na svého milého koně vsednu a maličkou chvíli na něm se projedu. Po tom učiň se mnou cokoliv chceš!“ „Jeď si!“ povolil kníže, „ale Šemík bez křídel ti nepomůže!“
Nato Horymír vyvedl svého milovaného grošovaného bělouše, objal jeho šíji, vsedl na něj, dvakrát objel nádvoří. Pak přitiskl svou tvář k jeho hlavě a promluvil k němu tichým hlasem. „Nuže, Šemíku, vzhůru!“
Přitisknuv kolena, nahnul se vojvoda k vlající hřívě, a v tom promluvil Šemík: „Pane, drž se!“ A již skokem po náspu vzhůru a druhým ohromným skokem přes roubenou hradbu. Všecko kol úžasem ztuhlo. Bělouš s jezdcem se mihli nad obrubou, kmitli se povětřím jako pták, hříva koni a vlasy jezdcovi zavlály, a již střelhbitě, v ráz zapadli, zmizeli. Rovinou uháněl pak k Radotínu Šemík s Horymírem.
Na přímluvu ostatních vladyků a dvořanů Křesomysl odpustil Horymírovi a pozval jej na Vyšehrad. Druhého dne Horymír přijel, ale na jiném koni, ne na Šemíkovi. Když se ho kníže otázal, kde má Šemíka, vladyka smutně odpověděl: „Tam doma mně velmi teskliv stojí, neb tím nesmírným skokem si hrubě ublížil.“
Navrátiv se do Neumětel, přímo chvátal ke svému milému koni. Ten leže, nemoha již státi, oznámil svému pánu, že musí sejíti a prosil ho, aby až zhyne, nedal ho ni ptákům, ani dravé zvěři na pospas, ale aby ho dal před vraty svého dvora pohřebiti.
Horymír učinil, o co ho Šemík žádal. Dodnes je místo, kde byl Šemík pochován, označené kamenem.
Zanedlouho jsme to místo našli (viz foto autora), chvíli u něho s úctou postáli a připomněli si tuto, dodnes velmi poučnou, pověst. Bohužel je to jenom smyšlenka spisovatele. Důkazy, že byl právě na tomto místě Šemík zakopán, schází. Přesto četní návštěvníci Neumětel u tohoto památníku postojí a vzpomenou si na poučení, které z této báje plyne.

P.S.: Možná by stálo zato navštívit podobnou „pamětihodnost“ v Humpolci, kde stojí pomník panu Hliníkovi, o kterém se mluví ve filmu Marečku, podejte mi pero.

Jiří Gregorek
(v textu použity citace z knihy Aloise Jiráska Staré pověsti české)
foto autor

https://www.zonerama.com/Link/Album/5800800

error: Obsah je chránený!!